Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Predstavte si elektrickú gitaru odpútanú od klišé a všetkých jej fyzikálnych limitov, ktorá utvára odvážny nový hudobný jazyk,“ píše o hudbe Christiana Fennesza americký City Newspaper. Popravde je prinajmenšom sporné, či Rakúšan skutočne vynašiel nový hudobný jazyk. Faktom však zostáva, že pokusy zaradiť jeho tvorbu sa často končia vymenúvaním troch, štyroch alebo až piatich žánrov v jedinej vete (ambient, elektro-akustická hudba, glitch, post-rock, white noise), pričom modifikácie gitarového zvuku, ktoré Fennesz prevádza na počítačových programoch, sú na míle ďaleko od sterilných a generických laptopových ambientov. Podobajú sa na zrnité lúče svetla, ktoré šteklia na tvári, alebo na deformované nahrávky exotického hmyzu. Prírodné motívy dominujú aj Fenneszovmu nedávno vydanému soundtracku k poetickému filmu z rakúsko-japonskej koprodukcie. A hoci nie je celkom jasné, aké kritéria zvoliť pri hodnotení filmovej hudby, keďže bola primárne stvorená pre iný účel, aký je bežný u hudobných nosičov, stále platí, že „AUN“ je dobrým štartom pre ponorenie sa pod hladinu Rakúšanovej brilantnej tvorby – alebo, ak chcete, dobrou zámienkou pre jej odporúčanie. Ak vnímame „AUN“ ako dielo oddelené od filmu, treba povedať, že napriek nesporným kvalitám sa nevyrovná žiadnemu z vrcholov Fenneszovej diskografie (či už je to „Venice“, „Black Sea“ alebo „Endless Summer“). Celkom pochopiteľne obsahuje viac rýdzo ambientných pasáži, ako je zvykom, niekoľko starších skladieb s klaviristom Ryuichim Sakamotom, no a predovšetkým je albumom viac fragmentárnym a menej vyhraneným. Ale aj tak dokáže príjemne potrápiť fantáziu predstavou, aké by to bolo, keby hudbu k filmom častejšie komponovali inovatívni autori.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.