DYSRHYTHMIA - Coffin of Conviction
Instrumentální progrock převrácený na ruby. Parádní náladová deska plná technických fines s typickým svojským rukopisem Colina Marstona, který na posledních dvou deskách střídá basu s druhou elektrickou kytarou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Skandinávští klauni ve fracích se probudili z pětiletého spánku, takže přišel čas znovu pořádně provětrat roztrhaná saka punkově laděným rock´n´rollem a těšit se na nějaký ten strhující koncert, jehož zárukou tahle vtipná pětice prapodivně vyhlížejích maníků vždy byla. Mám však pocit, že nové album „Lex Hives“ značí, více než cokoliv jiného, pouze stav jakési stagnace. THE HIVES totiž hrají jen na své jisté, přesněji řečeno, nové skladby víceméně nedosahují přesvědčivosti několika jejich předešlých děl, byť stále nejde o žádný velký průšvih. Z toho důvodu řadím album pouze mezi ta díla, kterými se obvykle obecně provařené kapely připomínají, než aby způsobily všeobecné nadšení.
Zkrátka a dobře, pokud si budu chtít pustit THE HIVES v prvotřídní formě, raději vždy sáhnu po jednom albu z trojice „Veni Vidi Vicious“, „Tyrannosaurus Hives“ nebo „The Black And White Album“. Ta totiž vykazovala o něco vyšší míru živelnosti a nápaditosti, zatímco letos se až moc sází na jistotu.
Jinak je zde opravdu všechno při starém, protože i nový materiál na koncertech dozajista zaručí, že si kdejaké potrhlo v zápalu poga otříská kolena o vlastní bradu a ještě stačí pobavit všechny ve svém okolí stojící. „Lex Hives“ je zkrátka další deskou na večírky a tak poměrně sympatickým dojmem navozuje staré časy původních rock´n´ rollových odvazů, v podání THE HIVES hrubě šmrncnutých říznými punkovými riffy.
Většina skladeb sází (jako již tradičně) na přímočarost. Mám však pocit, že tentokráte je to od počátku dotaženo do krajnosti. Vždyť texty skladeb jako „Come On!“ a „Go Right Ahead“ tvoří jen pár vět či dokonce neustále se opakujících slov. Za nejlepší položku považuji opilecky udachmanou baladu „Without The Money“, která se z konceptu vyjímá, a kde Pelle Almqvist vřeští jako smyslu zbavený. Pak snad ještě rychlou „These Spectacles Reveal The Nostalgics“, vykazující pořádnou dávku energie i melodiky typické pro nejlepší skladby z historie THE HIVES. Jinak se vlastně zas tolik neděje. Tohle album je prostě dobrá zábava a pouze připomíná, že THE HIVES jsou stále zde a vyrážejí na další nekonečná turné. Nic víc a nic míň.
Další sada optimismu od THE HIVES.
7 / 10
Howlin´ Pelle Almqvist
- zpěv
Nicholaus Arson
- kytara
Vigilante Carlstroem
- kytara
Dr. Matt Destruction
- baskytara
Chris Dangerous
- bicí
1. Come On!
2. Go Right Ahead
3. 1000 Answers
4. I Want More
5. Wait A Minute
6. Patrolling Days
7. Take Back The Toys
8. Without The Money
9. These Spectacles Reveal The Nostalgics
10. My Time Is Coming
11. If I Had A Cent
12. Midnight Shifter
Lex Hives (2012)
The Black And White Album (2007)
Tussles In Brussels (DVD) (2005)
Tyrannosaurus Hives (2004)
Veni Vidi Vicious (2000)
Barely Legal (1997)
Vydáno: 2012
Vydavatel: Disque Hives
Stopáž: 31:14
Produkce: The Hives
klasika,stále to isté...ale počúva sa to v pohode.
Instrumentální progrock převrácený na ruby. Parádní náladová deska plná technických fines s typickým svojským rukopisem Colina Marstona, který na posledních dvou deskách střídá basu s druhou elektrickou kytarou.
Přiznávám, že je to dle očekávání trochu oříšek. Chybí mi ta hravost starších alb. Tohle je víc komplikované a náročné, než bych si přál, byť další poslechy postupně zvedají tu oponu počáteční nepřístupnosti. Dobrá deska je to určitě, uvidíme jak moc.
Norský instrumentální prog metal, který využívá djentové manýry, přesto se neutápí v této stylové kaši. Silně vystupující basové linky "tvrdí" výraz a rezonují s kytarovými vyhrávkami. Sóluje se hodně často, takže trochu exhibice. Ale špatné to není.
Veteráni NWOBHM s omlazenou sestavou dávají najevo, že se s nimi musí ještě pořád počítat. A proč by také ne, když dnešní doba tak přeje oldschoolu? Nečekejte ovšem žádnou ostrou břitvu, album nabídne spíše jemnější sound a příjemný hardrockový feeling.
Gavin Harrison (THE PINEAPPLE THIEF, ex-PORCUPINE TREE) spolu s Antoine Fafardem stvořili již druhou porci instrumentální hudby bloumající kdesi v oblasti fúzí prog rocku s dalšími vlivy. Opět zajímavé, pro někoho možná i víc něž to.
I takové desky jsou třeba. Death metal s antracitovou aurou, jenž zatrhává všechna základní žánrová políčka. Ale žádné doplňkové. Nepřekvapí, nepřinese nic nového, přesto pobaví. Pokud máte chuť na výživnou jednohubku, GRAVE SERMON jsou vám k službám.
Dokud je to černý modrooký Rambo vs zkorumpovaný maloměstský policejní aparát, funguje to skvěle. Jakmile to zkomplikuje thriller o spravedlnosti a svědomí, začne se to drolit. Nakonec bohužel spíš slow než burn, i když na poměry streamů okej.