OBSCURA - A Sonication
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Toto splitko doporučuji všem, kteří chtějí docílit invalidního důchodu prostřednictvím duševní nemoci. Jsou to poctivé švýcarské kapky, které vám při dlouhodobém užívání přivodí šílenství. Poslouchejte to den, dva, týden a skončíte na psychiatrii – vážně! Už dlouho jsem neslyšel tak zničující kombinaci kapel. Jestliže odštěpek z posthardcorových IMPURE WILHEMILNA zvaný SOLAR FLARE je špinavý kytarový drone/ambient s ojedinělými dramatickými deklamacemi, tak společný dvacetiminutový track s RORCAL je vše devastující, drtivý a až funerálně pomalý sludge metal, který drtí hlavy a s posluchačem nemá žádné slitování. SOLAR FLARE představuje ve své podstatě minimalistický projekt, založený pouze na tepání atmosférických obrazů prostřednictvím kytar. Ve většině případů jde o přebasované, silně zbustřené noisové stěny, místy obohacené o podivné šumivé pazvuky a teatrální recitační scény. Poslednímu válu, kde se spájí síly SOLAR FLARE a RORCAL, by mohli i králové pohřební rytmiky ESOTERIC závidět. Přijde mi, že někdo spojil funeral doom, ten nejsyrovější black metal a dokořenil to hodně rezavým sludge-noisovým projektem. Výsledkem je pomalé plouživé zlo, které vás stiskne mezi své páchnoucí zuby a bude žvýkat tak dlouho, dokud bude téct nějaká šťáva. Příznivci SUNN O))) budou mít stejně jako příznivci tužkokreseb rozhodně radost.
Vydáno: 2011
Vydavatel: Calofror Records
Stopáž: 42:40
-bez slovního hodnocení-
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Švédsko - země (taktéž) hard rocku zaslíbená. Stockholmská kapela patří k jeho mladším představitelům a na své třetí desce rozvíjí koncept předchůdců. Sedmdesátkami ovlivněný šťavnatý rockec, kterému vévodí ženský vokál a zručná instrumentace. Fakt baví!
Řečtí veteráni nejsou zrovna z výkladní skříně death/black melodického helénského metalu (na to tam mají zařízené jiné kádry) a album "Children Of Eve" přesně dokládá proč - tenhle "posluchačsky přátelský" tvrdý metal nepřináší pražádnou přidanou hodnotu.
Již předchozí album "Aria" u mě bodovalo pro technicky pojatou death šikovnost a zdravou dávku okázalosti, kterou Američan Alex Haddad na svém projektu předváděl. I další ještě o kus košatější, pompéznější a orchestrálně bohaté album má své kouzlo.
Extrémní podoba funeral/sludge doom metalu, debutové album německé kapely. Tahle nahrávka je jako zatuchlá, zahnívající stoka protékající opuštěným hřbitovem, která teče pomalu, velmi pomalu. Dá se do toho dostat, ale trvá to.
Italové a power metal bývá ošemetná záležitost. Ale tohle se i díky progresivní košatosti a vokální variabilitě příjemně poslouchá, a snad i proto, že mi to místy připomnělo umění starých EVERGREY.
Debutové album kapely, kde kytaru a mikrofon trápí Shelby Lermo z NAILS. Je to větší špína, hlouběji ponořené do bahna prašivého death metalu a také patřičně neotesané. Dojem trošku "kazí" krystalická produkce. Jinak ovšem rubanice bez dalších výhrad.