Stereotyp jako otupující a odrazující součást post-rockové scény je daň, kterou platí tento styl za svou někdejší popularitu. Víc psů víc štěká, ale o to horší je v tom štěkotu najít vrčení jednoho konkrétního vořecha. Je to samotář, který se uprostřed té obrovské smečky projevuje jako nespokojený bastard. Italové VANESSA VAN BASTEN jsou evidentně stejně nespokojení s tím, jak fádně štěká většina současné post-rockové smečky a zřetelně to dávají najevo aktuálním počinem „Closer To The Small/Dark/Door“.

Samozřejmě je možné polemizovat, zda toto duo z Janova skutečně patří do post-rockové (či post-metalové) škatulky, neboť v jejich tvorbě vždy pulsovaly určité ambivalentní prvky. Na jedné straně principy a hudební struktury jasně demonstrující příslušnost ke smečce, na druhé pak projev a forma silně se vyřazující z neosobního stáda. Vždy jsme u nich mohli nalézt něco navíc, co by se ve zbytku post-rockové scény jen těžko hledalo.

Na „Closer To The Small/Dark/Door“ Italové svůj projev dopilovali do snad nejpřesvědčivější podoby a již dříve patrné a nebo jen naznačené stylové přesahy se zde otevřely jako náruč kněžky lásky. VANESSA VAN BASTEN nás dokáží jemně pohladit v poklidně se rozvíjející předehře „Porzellangasse“ končící vzdušnou pasáží jako od SIGUR RÓS, ale i srazit k zemi zvukovou stěnou a těžkopádným tempem téměř se podobajícím extremním KHANATE. Lepí se to na posluchače jako roztavené olovo a stahuje jeho nitro k zemi, na kterou ty těžké tóny nekompromisně padají. Hudba svázaná zemskou přitažlivostí. Tak nějak působí třeba „Scolopendra“.

U VANESSA VAN BASTEN byli vždy důležité aranže. Střídání čisté akustiky s rezavě chrčivou hrubostí a zdánlivě jen doprovodné zvuky v pozadí se stávají tím nejdůležitějším náladovým prvkem, často odpoutávajícím posluchače od nosných motivů, které by za normálních okolností nebylo možno označit jinak než jako banální.

Morgan Bellini si rád hraje na kouzelníka a jeho hry se samply, zvukem klavíru, dechových nástrojů nebo foukací harmoniky rozhodně nepůsobí jako násilné na efekt zaměřené pouťové triky. Má cit pro zvolení toho správného tónu, zabarvení zvuku a intenzity, což vyvolává ono nepochopitelné mrazení v zádech. Důkazem budiž „Fuck The Best, Take The Rest“, kde akustika, cinkání, ševely a šramoty doprovázejí motiv jako stvořený pro nějaké psychologické drama. Upozaděný vokál jen naznačuje melodii a z velké části se ztrácí za zvukovým hukotem. Nejen zde Italové předvádějí smysl pro eskalaci dramatičnosti a napětí, uvolnění však přijde včas, aby znervózňující aura nepřerostla v monotónnost a nezevšedněla.

„Closer To The Small/Dark/Door“ se stává výletem do různých krajů, setkáme se s vzletnou až uvolněnou atmosférou připomínající soundtrack k nějakému filmu Julese Verna („Domio ´95“), naopak „La Selva Dell´Orba“, díky již zmíněné foukací harmonice, navozuje vidinu westernového hrdiny pašujícího své zaprášené sedlo do zákopů první světové války. A jestliže jsem kdesi četl přirovnávání i k legendárním SWANS, pak ve skladně „Putana“ jsme tomu díky hypnotické atmosféře nejblíže.

To co VANESSA VAN BASTEN ubrali oproti své první desce na naléhavosti emocí, to přidali v oblasti rozmanitosti. „Closer To The Small/Dark/Door“ nechává posluchače trochu více dýchat, ale nabízí větší procento vzruchu a kreativity. Přesto je emotivní podtón skladeb tím nejdůležitějším prvkem a možná ho vnímáme slaběji jen proto, že jsme si ho už jednou prožili při poslechu „La Stanza Di Swedenborg“. Každopádně jen vítám, že Italové neudělali pouhou kopii svého úspěšného debutu. Popošli zase o kousek dál. Předvádějí univerzálnost slova hudba a jejich produkce je receptem na překročení bludného kruhu zvaného stylovost. Stačí být dostatečně originální, po tvůrčí stránce „neomezení“, neskládat hudbu rozumem, ale podřídit ji emocím a najednou je tu něco, co podle mě dokáže oslovit i posluchače daleko za hranicemi dnes bohužel poněkud zprofanovaných post stylů. „Closer To The Small/Dark/Door“ je prostě pulsující život se vším co k tomu patří.

Jak hodnotím předchozí nahrávky:
Vanessa Van Basten (EP) (7/10)
La Stanza Di Swedenborg (8,5/10)
Psygnosis (EP) (8,5/10)