Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Labutí píseň THEMY ELEVEN a tři ostré projektily od GRIDE. Sedmipalec dvou tuzemských subjektů, jenž platí za lídry ve svých žánrech, je velkolepou tečkou za kariérou první kapely a potvrzením královského statusu té druhé. Netradiční krokem je zcela jistě to, že polovina skladeb jsou v podstatě covery. GRIDE vzdali hold všem skupinám, které prosvětlovaly kobky undergroundu v dobách komunistického temna prostřednictvím „Žiletek“ od PSÍCH VOJÁKŮ a THEMA ELEVEN zacílila přímo na největšího guru filmové hudbní krasomalby – Ennia Morriconeho.
GRIDE nastupují trochu ospale, jakoby se úvodem chtěli přiblížit svým bratrům ve splitu. Po prvních opatrných krůčcích se ale rozjíždí typická kanonáda, ve které je jasně čitelný rukopis zdivočelých jihočechů. Hrubě jedoucí naklepané rytmy, kvílící kytarové stěny a duchovní křičitel Otec Inikus v popředí se opět pokouší přijít o hlasivky. Takhle si představuji opravdový střet grindu, punku a hardcore. Krvavá energie cáká na všechny strany a vám se chce skočit doprostřed moshpitu. Pokud se najde nějaké pomalejší zákoutí, tak je zaplněné kytarovou špínou a bahnem. Jakmile se však GRIDE rozjedou, tak předvádí příkladnou práci hardcorové intenzity, kdy kapela sama netuší jak ubrat nohu z plynu a drtí stále víc a víc. Závěrečný cover „Žiletky“ – jedné z nejprofláklejších pecek od PSÍCH VOJÁKů dodává skladbě naprosto netušenou kousavou a ostrou tvář. Jako by onu šansonovou plechovou drásavou píseň, nasáklou šílenstvím a prachem minulosti, rozsekal sekerou sám metalový ďábel, slepil ji zpátky sírou a upekl nad tím nejsmradivějším lávovým jezem. Tyhle „Žiletky“ nepostrádají nic z rozervanosti originálu a navíc je to neskutečně poctivá kytarová rubanice.
THEMA ELEVEN mířila snad ještě výš. Vzít jednu z nejprofkláklejších filmových melodií („Tenkrát na západě“) a volně ji předělat k obrazu svému – to chce řádnou dávku sebevědomí a drzosti. V tomto případě se to ale více než vyplatilo. Kytary krouhají kultovní melodie s takovou bravurou a lehkostí, že si člověk pokládá otázku, jestli náhodou nepřekročily stín originálu. THEMA ELEVEN touto skladbou skládají habilitační zkoušku a mě zbývá jen zamáčknout slzu při vzpomínce na ně… Od banálního prvního promáchnutí strun „Gaze“ pozvolna graduje do eruptivní apokalyptické smršti plné válcujících bahnitých hutných ploch a dá se s klidem konstatovat, že THEMA ELEVEN zanechávají touto tečkou nesmazatelnou poslední stopu na cestě českého hardcoru. Za zmínku rozhodně stojí parádní podmořský videoklip k této skladbě, který je sestaven jen z dokumentárních záběrů, jež velmi přiléhavě dotvářejí atmosféru.
Společný sedmipalec dvou výjimečných kapel, které sice nejsou příliš spřízněné žánrem, ale o to více přístupem. Jednoznačně nejlepší domácí split roku 2009.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.