BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V rámci série miničlánků se na tomto místě naskýtá prostor i pro doplnění nějakých těch restů z minulosti, do čehož spadá i recenze na zatím ještě stále aktuální dlouhohrající kotouč amerických blackmetalistů COBALT – seskupení, jež lze jednoznačně zařadit mezi to nejlepší z momentálně dosti populární USBM produkce. Spíše než k LEVIATHAN či LURKER OF CHALICE se dá muzika coloradského dua přiřadit někam k tvorbě NACHTMYSTIUM, a to zejména z důvodu, že se na „Eater Of Birds“ nesnaží útočit na posluchače hluboce potemnělou atmosférou plnou podprahových sdělení, nýbrž sází na syrový, devastující, násilný black/thrashový zvuk odkazující někam do devadesátých let. Bylo by však chybou očekávat pouze bohapusté hoblovačky, skladby jsou značně strukturovány, kapele nechybí chuť experimentovat (za zmínku stojí časté akustické mezihry i hostování zpěvačky Jarboe), některé pasáže působí psychedeličtěji, než by byl člověk ochoten zpočátku připustit, a promakané výjezdy kytarových linek působí více než co jiného jako surové řezání zrezivělou pilou. Do toho si připočítejte brutální hradbu bicích tvořící masivní hlukovou stěnu a výsledkem je výborná deska a další doporučení pro fanoušky zámořské blackmetalové produkce.
7,5 / 10
SLow Forever (2016)
Gin (2009)
Landfill Breastmilk Beast (EP) (2008)
Eater Of Birds (2007)
War Metal (2005)
Hammerfight (EP) (2003)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Profound Lore Records
Stopáž: 60:06
taktez, viz minulorocni uctovani zde na MP (valhalla)
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.