Právě probíhal takový běžný nedělní večer. Rita sledovala televizi a já psal zrovna povídku o potřebě masturbace v nemocnicích a ústavech. Měl jsem spoustu nápadů, ale rušila mne její televize. Šly z ní fakt příšerný kecy:

„Jsou to mé hříchy milostivý Ježíši, které tě bičovaly a korunovaly tě trním. Přiznávám, že si nezasloužím nic než trest. Má královno, matko. Celý se vkládám do tvých rukou a jako důkaz mé oddanosti přijmi, prosím, můj zrak, sluch, ústa i srdce a celou mou bytost beze zbytku. Jsem ubohé bídné stvoření, zcela nehodné předstoupit před tvoji tvář“.

„Sakra, nemůžeš to vypnout, už to nemůžu vydržet poslouchat ty křesťanský bláboly.“
„Co se ti nelíbí, je to dojemný.“
„Je to strašný. Křesťanství je sajrajt.“
„Vždyť to patří k životu, spousta lidí je věřících. Moje matka je…“
„Sakra, to už jsi mi říkala asi stokrát, ale to ještě neznamená, že musím v neděli večer poslouchat tyhle blbosti.“
„A ty věříš v co?“
„Já věřím v sebe.“
„To je snad normální, já taky věřím v sebe a neodsuzuji věřící. Proč taky?“
„Oni nemají odvahu k tomu, co je zakázáno. Je to pouze lidstvo a nad lidstvem je třeba mít převahu. Silou a duševním pohrdáním. Žízní po činech. Bouře v mém vzduchu neočekává spokojenost, nýbrž válku, kde slabí a nezdařilí mají zahynout a má se jim k tomu ještě pomáhat. Co je škodlivější než kterákoliv neřest? Účinná soustrast se všemi slabými a nezdařilými – a to je křesťanství.“

Potřebuji si odpočinout. Zapaluji si tedy cigaretu a chci si pročistit mozek nějakým pořádným nostalgickým zvěrstvem. Po delším vybírání nakonec odkrývám víko plesnivé rakve v podobě alba „Hell Awaits“ od SLAYER a nemohu věřit, že je tomu už přes dvacet let, kdy toto Satanovo dílo vzešlo na svět. Je tak odporné – miluji jej.

 „Hell Awaits“
Žijíce na pokraji věčného zatracení, ten mnich nikdy netušil, že má být svědkem tak krutého vystoupení zvrácených mocností. Andělé bezúčelně bojují a tiše umírají pod mečem. Naše oddíly zabíjejí vše v dohledu, aby dostaly toho, kterému „ONI“ říkají PÁN. Ukřižujte toho takzvaného Pána. Démoni přikládají do ohniště, kde se volně potloukají mrtví. Můj názor? Tak tahle úvodní skladba prostě nemá chybu.

„Kill Again“
Opět neúprosné intro z vraždících rifů, hnané smrští Lombardových přechodů. Ten chlapec bude asi nadaný! Kytarová sóla mi způsobují husí kůži i úžeh zároveň.

„At Dawn They Sleep“
Odhaluji rakev a zvedám víko hrůzy. Cítím smrtelný chlad, jako když mne uvnitř něco zmrazuje. Vystupují ze své pekelné hrobky a rozletí se do noci. Zbavují se křídel a vydávají se hledat smrtelníky. Zanechávají mrtvoly čekající na přeměnu. Z večerní oblohy prší smrt.

„Praise Of Death“
Řítím se, štvu se, trhám, drtím a hledám, koukám a bodám, střílím, buším, tříštím, pálím, ničím a zabíjím, krvácím, ale bráním se a pak – smrt. Chvála smrti, život je sen. Žijeme jen proto, abychom zemřeli.

„Necrophiliac“
Neúprosný chtíč hnijícího masa. Rozmlátím ten hrob, kde leží pohanská děvka, oběť Satanova hněvu. Její břicho puká a rakev se láme. Semeno dostalo tvar zkrouceného masa. Satanův kříž ukazuje do pekla.

„Crypts Of Eternity“
Ač se může zdát někomu tato deska velmi monotónní, já v ní spatřuji pestrobarevnou paletu všech druhů utrpení, které si dokáži i nedokáži vymyslet. „Uviděl jsem ztemnělé hlubiny pekla. Vyloupil jsem krypty nekonečné smrti, zabil mnicha a navždy ho proklel.“  Není to úžasné klišé? Kytarová práce Jeffa Hanemanna a Kerryho Kinga mi věrně napomáhá k představě, že jsem tak skutečně učinil.

„Hardening Of The Arteries“
„Duchové záhuby očekávají TEN okamžik. Úder jest připraven a nemine se, pokryje překladiště veškerého lidstva a odtáhne jej k ďáblu.“ Až mi z toho tepny kornatí.