Dejme tomu, že se Svět o trochu posunul v čase a na planetu Zemi dorazili Cizinci, kteří s sebou přinesli i úžasné technologie. Dejme tomu, že z očekávané všeobecné nenávisti už mnoho nezůstalo, neboť nově se zjevivší rasa nepřišla ani zabíjet, ani bohatnout na úkor lidstva. Dejme tomu, že tito Klíčníci přináší neuvěřitelnou možnost cestování na jiné planety a jako strážci tajemství dávají své přepravní Stanice - Fortny - k dispozici všem bez rozdílu. Obrovskou mezigalaktickou dálnici, kde lze mžiknutím oka překlenout nekonečné hloubky Vesmíru. Dejme tomu, že tam v dálavách existují společnosti, které se té lidské tu více tu méně podobají, lze však narazit i na světy propastně rozdílné, fungující na zcela odlišných principech. Za všechno je ale třeba nakonec zaplatit, a tak vybírají svůj desátek i Klíčníci. Lační totiž po příbězích...
„Je tu truchlivo a osamělo. Promluv si se mnou, poutníku.“
Tak to vždycky začíná. Martin Dugin, občanství ruské, bytem Moskva, o tom ví své. Ženy si k tělu příliš nepouští, ne že by ho nepřitahovaly nebo se jim snad vyhýbal, jen vždycky zatahuje včas ruční brzdu, to když má známost tendence přerůstat ve vztah. Sám sebe považuje tak trochu za gurmána a volný čas rád trávívá ve společnosti podobně postiženého strýčka. Inu, dobré jídlo společně s vybraným pitím má bezesporu své nezaměnitelné kouzlo. Jinak je ale soukromým detektivem, respektive spíše někým, komu se daří vymýšlet příběhy. Netrpí neduhem „vyschnutí“ inspirace, který tak dobře znají spisovatelé, nedělá si ani hlavu s jejich vymýšlením dopředu, do zásoby. Prostě přijde a zajímavé téma většinou (byť třeba i na vícero pokusů) naskočí. A tak může cestovat. Tu je potřeba najít zatoulanou záletnou manželku a přivést ji nazpět domů k ustaranému mužíčkovi, onde sehnat zvláštní ingredienci nebo snad dokonce pronásledovat zločince. Návrat takového ničemníka už tak potřebný pochopitelně není, stačí donést jeho turistickou známku. Však to znáte: živého či mrtvého. Tak si tedy žije náš Martin na poměrně vysoké noze, než mu do života vstoupí nový klient. A že tenhle aktuální úkol rozmetá onu poklidnou idylku na padrť asi nemusím zdůrazňovat.
„Je tu truchlivo a osamělo. Takových příběhů jsem slyšel hodně, poutníku.“
Sergej Lukjaněnko prostřednictvím barev Spektra dokazuje, jak skvělý je vypravěč. V podstatě mu nečiní problémy, jestli se právě pohybuje v řadách hlídek, či zrovinka řádí v kosmu mezi hvězdami. Ve svých románech (minimálně tedy v těch už přeložených do našeho mateřského jazyka) si drží záviděníhodný přehled, stylistickou úroveň, ale především neustále houstnoucí, stupňující se děj. A před jeho imaginací nutno smeknout. Tam, kde by jiný autor, na sice slušném, jenže nijak zvlášť originálním nápadu, dokázal postavil pouze průměrný příběh, jde on mnohem dál a hlouběji. Díky srovnávání různých forem života, jejich náhledu na svět i na životní hodnoty, tak před našimi zraky odkrývá věčné otázky na nejzákladnější člověčí puzení vůbec. Jaký je smysl života? Nač používat rozum? Co je za poznáním? Nesmrtelnost? Nebo je to všechno pouhá šalba, klam a honba za přeludy? V různých barvách Spektra se všechno odráží, v odlišných odstínech nám nad hlavami krouží kolotoč otázek mířících na samou podstatu bytí. Nakonec se dočkáme i odpovědi, je už ale pouze na nás a našem rozumu (a že přemýšlení bolí, nemyslete si), zda ji přijmeme či nikoliv.
Jestli se jednou podíváte Klíčníkovi přímo do očí, jaká bude vaše odpověď?
Osobně totiž stále váhám...
