Existují různé desky. Krom těch z pracovních stolů, které protentokráte necháme stranou, nám půjde o desky hudební (v kategorii heavy metalové, neboť ta nás právě zajímá), zvané též alba či přeneseně cédéčka. Mezi těmi, které (ač reklamovány) dosud nespatřily světlo světa, můžeme narazit na desky, jež téměř nikoho nezajímají, dále na desky, které jsou na tom tak nějak neutrálně, zájem ani velký ani malý, a do třetice desky, které vlastně zajímají úplně všechny. V řadách těchto desek je samozřejmě také celá řada kříženců, nalézajících se kdesi mezi jednotlivými kategoriemi, chvíli tu, chvíli onde a někdy také někde úplně jinde. To všechno se ale může změnit v okamžiku, kdy se obsah podobné desky dostane konečně k posluchačovým uším. Rázem tu máme desky takové, které zaujaly stejný a vyšší počet přívrženců, jenž se k nim hlásil ještě před jejich vydáním, a takové, kterým naopak po expedici pozitivně naladěných sympatizantů znatelně ubylo. A někam sem se zákonitě musela vejít i bezejmenná novinka finských speed metalových stálic STRATOVARIUS, jejichž postavení v době před vydáním bylo (vzhledem ke všem událostem v řadách kapely za poslední rok, včetně rozpadu a následného reunionu klasické sestavy, v nějž už snad nikdo nedoufal), dá se říct, celkem pevné, ne-li neotřesitelné. Tak moc se totiž podle všeho skalní příznivci a řada dalších (včetně mě) těšili na novou nahrávku. Po prvním pozorném poslechu jsem ovšem téhle desce moc šancí nedával a pomalu jí začal pasovat do zmíněné kategorie desek odsouzených k fanouškovskému opovržení.

Částečně za to určitě mohl i otvírák alba „Maniac Dance“, rozporuplný kousek, vedený v dávném diskotékovém duchu 2UNLIMITED, absolutně popírající všechny hodnoty, kterým se doposud STRATOVARIUS podřizovali. Jestli si kapela chtěla otevřít dveře k novým obzorům, mohla to udělat i jinak než za cenu nedůvtipného, nedůstojného a krátkozrakého přešlápnutí na místě. Ve zbytku hracího času už to ovšem bylo o něco jasnější – stačilo si uvědomit, že „Stratovarius“ nepřináší zhola nic nového, jen se na něm prostě a jednoduše ubralo na tempu. Několik dalších poslechů pak vyplavilo na povrch i zbytek všeho podstatného a detailně také vykrystalizovalo obrázek, který album nejlépe vystihuje. Heavy metalový, prostý dvoukopákového běsnění a plný rozličných (a typických) melodických nálad, občas zajiskřivších svěžestí a občas také ne. Tady se myslím sluší poznamenat, že především spolupráce Tolkkiho kytary a Kotipeltova vokálu vždycky ústila ve spoustu světlých okamžiků, a že se to chtě nechtě muselo projevit i tentokráte. Jako v krásně lechtivé „Just Carry On“ s živočišně vyzývavým kytarovým sólem nebo v „Gypsy In Me“, nenápadnému vyznání divokým kořenům s kombinovanými melodickými výšivkami, zdůrazňujícími i klapkostroj páně Johanssona. Naproti tomu skladby „Fight!!!“, „Leave The Tribe “ a „United“ (silně připomínající dlouho zapírané levobočky, kteří nakonec dostali šanci na právoplatném albovém zápisu) nemají prakticky co nabídnout a jen se jaksi rozplizle krčí při zemi, bez důrazu a bez pořádného a šťavnatého nápadu. Vrchol téhle nemohoucnosti přichází na konci „United“ při patetické (bez ohledu na skutečnou situaci v řadách STRATOVARIUS) proklamaci „United We Stand“, zakončené v nemožně slaďoučkém sóle na trubku. Au, to bolí.

Přesto ale musím nakonec konstatovat, že s postupem času, tak jak mi „Stratovarius“ pronikalo hlouběji a hlouběji do šedé kůry mozkové, jsem desce (pochopitelně bez oněch popsaných výstřelů do prázdna) přišel na chuť. A přispěly k tomu, jak už je nejspíš zřejmé, zejména dva výstavní a rozsáhlé velekusy, čerpající v tom nejlepším slova smyslu z bohaté minulosti STRATOVARIUS. Za prvé „Back To Madness“, drsně realistický a depresivní popis Tolkkiho duševní poruchy, umocněný zařazením mužského operního vokálu (vyvolávajícím atmosféru podobné té z alba „Damnation And A Day“ od CRADLE OF FILTH) a v závěru  také monologem samotného autora, podmalovaným jen křehkým  klávesovým doprovodem. A za druhé „Götterdämmerung (Zenith Of Power)“, výprava do nedaleké historie (zařazená část jakéhosi Hitlerova projevu pochopitelně vyvolala nejedno rozčarování) s pořádným kusem ocelového riffu, s refrénem majestátním jak Zeppelinovy vzducholodě a beze stopy po nějakém pozitivně naladěném okamžiku. Svou roli na misce vah sehrála samozřejmě i příjemná baladička „The Land Of Ice And Snow“, i když bych ji (přes všechnu její zpěvnost) nějak výrazně nepřeceňoval. A to je nakonec právě to, co by se slušelo při rozjímání o desce „Stratovarius“ zdůraznit ze všeho nejvíc. Na misce dějin sehrává svou podstatnou a neodmyslitelnou roli, ale rozhodně, rozhodně bych jí nějak výrazně nepřeceňoval. Naopak, spíše bych se vsadil (o co chcete – tedy kdyby se o tom mohlo mluvit nahlas), že sama kapela to cítí navlas stejně.