O tom, že STRATOVARIUS mají v současnosti status speedmetalové legendy a osvědčené veličiny v daném žánru, netřeba pochybovat. S vývojem kapely byly samozřejmě spojeny i neslané nemastné začátky s Timem Tolkkim za mikrofonem, kvalitativní i komerční průlom po příchodu zpěváka Tima Kotipelta, hvězdné postavení nejprve v Japonsku a posléze i v Evropě. Vyprodané haly, album stíhalo album, živáky a kompilace.

Pak ovšem vyvrcholily manio-depresivní problémy kytaristy a šéfa kapely Tima Tolkkiho, následný (a dočasný) rozpad kapely, její znovuzrození vygradované odchodem zmíněného bosse, jehož pokusy o hudební návraty si nezadají s činností mytologického Sisyfa. Tolik ve zkratce zajímavé osudy této kapely.

Po naznačených personálních eskapádách, z nichž nejnovější je odchod bubenického světoběžníka Jörga Michaela (z vážných zdravotních důvodů) a příchod novice Rolfa Pilveho, kapela postupně stabilizovala sestavu a vydala dvě alba „Polaris“ a „Elysium“. V případě prvního z nich přišla se sázkou na jistotu, na druhém se pomalu ale jistě začal prosazovat stávající kytarista Matias Kupiainen. Přes mírné zlepšení na „Elysium“ jsem od novinky „Nemesis“ neočekával nic extrovního. JENŽE…

Jenže jsem si po prvním poslechu musel zakoupit tyčinky do uší, protože jsem nevěřil svým slechům. STRATOVARIUS i nahrávací společnost musejí (a já doufám tedy, že i posluchači) velebit Matiase Kupianena, a to nejen jako kytaristu, ale především jako ústředního skladatele a také jako producenta. Albu dokázal vtisknout velmi zajímavý výraz. Jedná se zřejmě o nejkytarovější album STRATOVARIUS, které ovšem zdobí nejen zvuk kytar, ale tentokráte i zajímavé a velmi variabilní klávesy Jense Johanssona.

Produkce neponechala nic náhodě a kromě zvuku hudebních nástrojů přizvala do studia i zástup pomocných vokalistů, kteří Timu Kotipeltovi výrazně a nenásilně vypomohli v nejednom refrénu. Co se samotného hlasu frontmana STRATOVARIUS týče, odvádí svůj standardní výkon, přičemž již není nucen tolikrát se vydávat do oblasti hlasové stratosféry a především již neopakuje ty z minulosti nejprovařenější hlasové linky.

Přestože jsem vyzdvihl (nejen) skladatelský výkon Matiase Kupianena, který na album přispěl hned sedmi hudebními položkami, ani ostatní členové, jak se na správnou skupinu sluší, skladatelsky nezaháleli. Šílený švédský klávesák Jens Johansson se „vycajchnoval“ dvěma kousky. Basák Lauri Porra autorsky kvantitativně stagnoval pouze jedinou písní. Na Tima Kotipelta tudíž zbyly dva songy, s nimiž mu autorsky, kytarově i pěvecky hudebně pomohl starý známý, jímž není nikdo jiný, než jeho parťák z akustického projektu cover verzí s názvem „Blackoustic“ Jani Liimatainen (ex SONATA ARCTICA).

Album s výjimkou epického veledlouhého songu obsahuje téměř všechno. Oproti minulosti o něco ubylo klasických (rozuměj superrychlých) skladeb. Snad jen úvodní „Abandon“ by šla zařadit do této kategorie. STRATOVARIUS a zejména mistr Johansson se svými klapkami si více hrají s atmosférou a především sborové refrény mají ten patřičný říz. Z alba tak uslyšíte výrazné refrénové hitovky, jež jsou zastoupeny singlovou „Unbreakable“ či zpěvnou „Stand My Ground“ s netypickými hlasovými efekty. Balada („If The Story Is Over“) je tentokráte jen jedna, o to však lepší a její závěrečné vyvrcholení mírně evokuje styl AVANTASIA.

Progresivnější hudební polohu na poměry STRATOVARIUS lze slyšet v „One Must Fall“, kde přijde ke slovu temná kytara s netradičními klávesovými zvuky. Z tvorby těchto seveřanů se nevytratila ani dříve slýchaná pompéznost, na níž se vznáší „Castles In The Air“. Jmenované songy jsou jen příkladem, neboť volnou parafrází reklamního sloganu z filmu „Konec básníků v Čechách“ – při poslechu „Nemesis“ (nikoli v botách od Aligátora) nemůžete šlápnout vedle.