Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Thrashmetalová mapa světa v roce 1989 měla dva jasné středobody. Spojené státy americké s nejvýznamnější podmnožinou v sanfranciské Bay Area a Západní Německo, kam se tehdy jistě chtěla propadnout většina domácí omladiny, přísahající na zrod tohoto stále inspirujícího hudebního stylu. Ničivý kov si však pochopitelně hledal cestičky i všude jinde, jak už je to jen z podstaty věci jasné (vzpomeňme český ARAKAIN), a jednou z adres, na které překvapivě vykvetl, bylo i kanadské hlavní město Ottawa.
Zde už nějaký čas pod vedením multiinstrumentalisty Jeffa Waterse fungovala kapela se jménem ANNIHILATOR, která v onom roce vydala debut, v mnoha směrech přepisující do té doby zavedené pořádky. A nejen, že se „Alice In Hell“ (svádějící na první pohled svým názvem k úvahám o volnou parafrázi slavné klasiky „Alenka v říši divů“) stalo s více než 250.000 prodanými kusy do té doby nejprodávanějším debutem vydávajících Roadrunner Records, ono především ukázalo, že není limitů v tom, jak stále se ještě rodící styl pojmout a zahrát. Asi jako kdyby si takový thrasher s poctivým hárem pohodil hlavou a zjistil, že ty vlasy nemusí mít pořád jen strnule neučesané, volně padající, jak jim kořínky narostly, ale že se dají také přičísnout.
Album bylo skutečným zjevením, protože šlo zkrátka na thrashovou věc poněkud z jiného směru. Hravě, zdravě daleko techničtěji, než jen prostým drhnutím riffů, a se zabijáckým instinktem po tom, jak neznít tuctově. Zásadním způsobem k tomu dopomohl mnohovýrazový zpěvák Randy Rampage a krom skladatelského vkladu již zmiňovaného Jeffa Waterse také podobný příspěvek bývalého zpěváka Johna Batese (který mimochodem s kapelou v tomto směru spolupracoval ještě poměrně delší čas, pročež se nabízí otázka, zda pozdější úpadek kvality produkce ANNIHILATOR nesouvisí třeba i s jeho definitivní nepřítomností). Všechno to dohromady fungovalo naprosto skvěle a výsledných necelých čtyřicet minut hudby je tím pádem skutečným milníkem thrashmetalových dějin.
Ostatně to velmi vyzývavě naznačuje už neslýchaně procítěný instrumentální úvod „Crystal Ann“ a hned po něm skorotitulní věc „Alison Hell“, pojednávající nakonec o údajně skutečném příběhu psychicky narušené dívky, rovněž si v ničem nezadávající s tím, co do té doby bylo v thrash metalu slyšeno. Těch změn nálad, temp, vychytávek... . A nic z toho navíc neovlivnilo, že skladba zůstala kompletně krásně čitelnou a totálně hitovou, ba naopak. Není proto divu, že klip k ní na tehdejší MTV (v příslušných časech pochopitelně) koloval ostošest, a kdo chtěl držet prst na tepu thrashmetalové doby, musel zkrátka ANNIHILATOR znát a obdivovat.
Podobných es pak měla kapela v rukávu ještě dalších osm. Mezi jinými třeba uhrančivou „W. T. Y. D.“, v níž došlo také k definitivnímu rozbalení typického annihilatorovského riffostroje (aniž by to ovšem bránilo dalším nádherným zvratům a odbočkám), podobně kousavou „Wicked Mystic“, kde už to bylo zase o další kus přímočařejší, nicméně stále nesmírně barevné, a na závěr monument „Human Insecticide“, svištící a syčící přesně jako razantně účinný souběžně rozprašovaný jedovatý aerosol. Vážně, podobně nabušené a novátorské album abyste v onom posledním roce deváté dekády osmdesátých let pohledali.
Věčná škoda, že tuhle formu si ANNHILATOR následně udrželi už jen nějaký čas (dejme tomu tak do poloviny devadesátek), a že když se do jejich řad (a na svoji druhou studiovou nahrávku) v roce 1999 ve zjevném úmyslu navázat na slávu „Alice In Hell“ vrátil na albu „Criteria For A Black Widow“ zpěvák Randy Rampage, už to v žádném případě nebylo ono.
1. Crystal Ann
2. Alison Hell
[video] 3. W.T.Y.D.
4. Wicked Mystic
5. Burns like a Buzzsaw Blade
6. Word Salad
7. Schizos (Are Never Alone) Parts I & II
8. Ligeia
9. Human Insecticide
Odpověď na otázku, jestli je možné hrát pidlikací progmetal bez toho, aby tam pidlikali kytary. Tento projekt spájí dvě velká basová jména, kterými jsou Steve Di Giorgio a Jeroen Paul Thesseling. Pokud jsi basák, budeš si pravděpodobně uchcávat štěstím.
Melodie umí Španělé složit pěkné, to se musí nechat. Jinak je jejich druhé album, vydané v poměrně rychlém sledu od prvotiny, kolekcí příjemného heavy metalu plně oddaného zvuku 80. let. Deska šlape velmi slušně, byť ke konci už trošku na setrvačník.
Mistři melancholické hudby se ani tentokrát nedokáží či nechtějí vydat mimo svou komfortní zónu. Není to kolekce špatných písní, ale jsou to stále tytéž variace na čtvrt století staré téma. Dejme tomu z úcty ze starým nahrávkám ještě pár poslechů.
Skupin s názvem THRONE je samozřejmě více. Zde se jedná o Italskou partu, která to valí v hutném sludge doomovém stylu a je to po všech stránkách správně surová a devastační masa hudby. A jelikož nechybí ani pěkně temná atmosféra, tak mi to dost chutná.
Počúvať tento koncert takmer tridsať rokov po kultovej epizóde Simpsonovcov je úplne sureálne. A zároveň zábavné počúvanie s mohutnými interakciami publika, živými bicimi ako aj celkovým dôstojným vyznením nových aranžmánov.
Tahle kvílivá poloha PARADISE LOST se poslouchá moc dobře. Vyvolávání zašlých, krásných obrázků, co každý pořádný metalista nosí hluboko v srdci, funguje na novém singlu dokonale, čili nezbývá, než obligátně doufat, že takové bude i celé nové album.
Druhý singl a zároveň titulní píseň sedmé studiovky BATTLE BEAST naznačuje, že králové diskotékového metalu zacházejí ještě dál, až někam k osmdesátkovému popu... Dá se to ještě kombinovat? Tahle skladba kupodivu říká, že vlastně ano...