Můžeme pořád dokola otevírat diskuse na téma „metalové retro a jeho přínos pro současnost“, ale nic to nezmění na faktu, že starověk kovové muziky nepřestává fascinovat hudebníky napříč generacemi. A že jich není rozhodně málo, dokazují mimo jiné i hojně navštěvovaná dostaveníčka konané v jihočeském Písku pod záštitou Thrash Nightmare Promotion. Brněnští MÖRGHUUL, jejichž debutové album vychází v těchto dnech jsou ideální akvizicí na tyto podniky. Což vlastně i potvrzuje jejich účast na letošním, v říjnu se konajícím ročníku festivalu Thrash Nightmare.

Nástup do prvních linií retro-metalových spolků má tato čtveřice skutečně raketový. Její první nahrávka – lakonicky pojmenovaný demáč „Possessed by Demo“ z roku 2022 byl vpravdě undergroundový počin, včetně značně zpraseného, rozuměj dobově stylizovaného zvuku. Regulérní řadovka na to jde (naštěstí) o něco seriózněji a servíruje sice třeskutou metalovou minulost, avšak v současně adekvátním zvukovém provedení.

A to je jen dobře! MÖRGHUUL totiž za těch pár měsíců, jež jednotlivé počiny od sebe dělí, udělali obrovský krok vpřed. Mladá kapela s věkovým průměrem kolem 20 let zapracovala na svém potenciálu skutečně konstruktivním způsobem. V praxi to znamená, že svůj obdiv k metalovým osmdesátkám a mladickou divokost obrátila ve prospěch práce s kompozicí a poměr mezi neurvalostí a schopností tuto obrátit v kvalitní songy se oproti demonahrávce výrazně naklonil tím správním směrem.

Co ihned zaujme, je rozhodně zvukový kabátek. Jakmile odezní první takty z „Intra“, je jasné, že cit skupiny pro staromilský speed/thrash našel ve vyškovském studiu Davos tu správnou základnu. Kytary do toho skutečně řežou naplno, jsou ostré jak mačety a celkově svým soundem evokují první polovinu osmdesátých let. Není v tom žádné podladěné riffování ani těžkotonážní hoblování, nýbrž jen a pouze poctivá řezničina strunných nástrojů. Nepříčetně znějící ječák Matěje Kunce ještě s podporou výrazného hallu vítá svérázným, avšak patřičně stylovým způsobem všechny zájemce o tuto blasfemickou seanci.

Jak již ale bylo řečeno – provedení jednotlivých skladeb i zvukové ladění je v archaickém stylu (snad bohužel již tradičně až na tu nižší dynamiku), ale produkce i navzdory tomu dokázala udržet poměr mezi dobovou stylizací a rokem vzniku nahrávky. V praxi to znamená, že zvuk sice tíhne spíše k výškám, ale táhne i odspodu a celkově nepostrádá i patřičnou hutnost, byť jak již bylo rovněž řečeno MÖRGHUUL k tomu nepotřebují zatěžkané kytarové riffy.

Jakožto jeden z respondentů naší výroční ankety se vokalista Matěj Kunc rozpovídal i na téma své oblíbené muziky a krom jiného se přiznal i k důkladnému nastudování starších desek amerických SLAYER. Toto nezmiňuji náhodou, protože v jednotlivých položkách „Domination Of The Beast“ jsou vlivy raných Arrayovců slyšet poměrně jasně. Ale těch vlivů by se dalo vlastně v takto pojaté muzice vystopovat více než dost. Co je ale důležité – brněnští je dokázali zpracovat tak, aby pouze necitovali z klasik nad bustami svých vzorů, ale aby naopak sami přispěli k dalšímu zvelebováni jejich odkazu.

Necelá půlhodinka je střídmě a férově zvolená stopáž, navíc když je vyplněna vesměs zajímavým a šťavnatým dějem. Pomalé skladby na tomto albu nečekejte, na to jsou MÖRGHUUL pořád ještě nevybouřeným a funícím býkem, kterého právě vpustili do arény. V intencích pevně stanoveného žánrového vymezení se tak nahrávka předvede hlavně rychlými, a ještě rychlejšími skladbami. Nechybí sekané a přímočaré riffování, sólíčka spíše poskromnu a jako oslí můstek pak účelně pojaté kytarové mezihry. V tomto směru se skupina pořádně předvede v instrumentální „Omen“, které nechybí heroický ústřední riff, vyšperkované kytarové sólo a častými změnami temp i stupňované napětí. Znáte to, kotel pod pódiem hrozí ostošest, hudebníci na stagi pak různě mění pozice, sem tam synchronizovaně hoblují „tělo na tělo“ a všichni jsou ve varu, protože je to METAL!

Smysluplnost podobných nahrávek kromě pobavení jejích tvůrců já osobně vidím i v analogii k tradici převyprávění dávné historie dalším a dalším generacím z dob, kdy ještě nebyla žádná jiná možnost. Nyní těch možností máme přehršle, včetně neustálých reedic metalových klasik, ale právě ona schopnost dávnou historii obohatit o nový generační pohled a tento předat dál je přesně tím, co na těchto „nových“ retro kapelách oceňuji nejvíce. Je to dobře zahrané, dobře složené a nechybí tomu nakažlivé mladické nadšení. Naštěstí vůči němu nejsem imunní ani já.