Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pamatujete deathcore? Takový to, když se metalcorové kapely snažily hrát s deathovou přísností? Pamětníci určitě ví. Že je to dávno? Existuje ten žánr ještě vůbec? Existuje. A má pár vskutku dobrých nových kapel. Jen mi přijde, že tomu už nikdo neříká deathcore, jakoby to slovo chytilo prašivinu. Tahle bandička z kentackého Oldham County ale nehraje nic jiného. Metalcore s velmi častými příměsemi moderního death metalu a hlavně pak nepřeberného množství beatdownů a breakdownů.
KNOCKED LOOSE mají za sebou dvě velká alba. To, o kterém si budeme povídat dnes, lze vzhledem k délce označit jako EP. Dá se ale říci, že právě tato jejich deska vzbuzuje více rozruchu, než obě plnohodnotné desky. Důvodem rozruchu je jednoznačně koncepčnost alba, ke kterému existuje jednadvacetiminutový videoklip. Ten mi v některých ohledech dává vzpomenout na vizuální skvosty, jenž vznikaly k prvním třem albům TOOL. Příběh smrti, zkázy a smutku začínající tragickou autonehodou vás provede celým EP a po vizuální stránce jsem už dlouho neviděl zajímavější projekt. Celý vizuál dlí na ramenou talentovaného Magnuse Jonssona, který si udržuje velmi specifický styl černobílé animace. Pokud byste chtěli zalovit v paměti a vytáhnout po létech na světlo některé jeho dřívější projekty, tak určitě zkoukněte klip „I Am Colossus“ od MESHUGGAH nebo „Usurper“ od KORONAL.
Oproti minulé tvorbě kapely se dá říci, že KNOCKED LOOSE jsou hutnější a více nekompromisní. Beatdowny tu mají nehoráznou sílu a tlak. Díky dvěma kytarám jde kapela naproti i nervózním melodiím a zefektovaným pazvukům, které se zdvihají vysoko nad spodní valivé vlny, jež tvoří základ jejich tvorby. Mnohé riffové modely by bylo možné považovat za klišé už před více jak deseti lety. Slyšeli jsme to mnohokrát. A já si nejsem jist, jestli se mi to líbí proto, že by se mi po tomto štýlku tak stýskalo, nebo to prostě KNOCKED LOOSE dělají tak dobře. Asi trochu od obojího. Je v tom trochu prvoplánovosti, ale také dost z dobře zvládnutého řemesla a parádně funkčních riffů, které budou v moshpitech způsobovat berserkerovou mánii z létajících pěstí a kopaček.
Jestliže na desce „A Different Shade of Blue“ byl naprosto skvělým hostem Keith Buckley z EVERY TIME I DIE, tak zde je ke slyšení Matt King z PORTRAYAL OF GUILT. Jeho hlas funguje ve skladbě „God Knows“ naprosto famózně a dodává jí atmosféru, jakou jsem u podobně laděných žánrovek necítil už hódně dlouho. Celé EP „A Tear In The Fabric Of Life“ se po všech stránkách povedlo. O produkci se opět postaral Will Putney, který ošetřoval už jejich poslední desku a producentsky je podepsán pod více jak stovkou parádních alb. Mimo jiné dělal i poslední EVERY TIME I DIE, když už jsem je před chvílí zmínil. KNOCKED LOOSE mají na desce vše, co potřebují. Potřebnou dravost i hutnost, ve které vyniknou hluboce posazené riffy vedle nervózních vyhrávek. Bryan Garris, který je poslední dobou velmi žádaným hostem od jiných kapel, tu má přesně tu maniakální polohu hlasu, která mu sluší. A že je to deathcore? No jo, ale jakej!
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.