Na domácí scéně jsou přesně 3 lidé, o kterých jsem si naprosto jist, že ať se postaví do čela téměř jakékoliv kapely na hardcorové scéně, tak to bude skvělé. Shodou okolností všechny tyto tři figury betonovaly základy domácí punk-hardcorové scény. Každý svým způsobem trochu jinak, ale všichni rozhodně významným způsobem, který byl inspirací pro další generaci hardcorové mládeže. A kdo je touto „svatou trojicí“ domácího hardcoru? Tomáš Mládek z FLOWERS FOR WHORES nebo REPELENT SS (dříve například KEVORKIAN), Marek Zeman z REMEK (dříve LAKMÉ nebo DAKHMA) a pak také Milan Trachta řečený Banán, který v současnosti řve v HANBĚ. Už když Milan opouštěl LAHAR, věděl jsem, že ať už jeho kroky budou směrovat kamkoliv, bude to živě autentická a silná kapela. A Dámy a pánové, tady to máme…

JUST FOR BEING, PIPES AND PINTS a LAHAR v jednom punkovém kotli. Co od toho čekat? V první řadě punk, který se s tím prostě moc nemaže. Z HANBY je na míle daleko cítit určitá spontálnost a lehkost, obrovskou devizou této vlastnosti je to, že má jejich hudba velmi bezprostřední energii. Zajímavým atributem alba „Silou kovadliny“ je pro mě i to, že se do jeho materiálu, snad krom hymny „Mělký hrob“, nedostanete hned na první poslech. HANBA v tomto ohledu nehraje na hitovky, jež vám zabrnkají na první signální. K jednotlivým skladbám vede trnitější cesta, kterou se ale vyplatí prošlápnout. Odměnou vám budou výborné texty a živé koncerty, které už teď patří mezi absolutní špičku toho, co domácí scéna může nabídnout.

Banán se moc často neobtěžuje s intonací, a pokud ano, pak to nejsou moc návykové melodie. O to víc je ale rozumět tomu, co říká, což je u HANBY naprosto bazální esence. Nějaké typicky punk-rockové sborové melodické punkové refrény najdete velmi poskromnu, jeden takový je na konci písničky „Kosa a kámen“, ale vlastně to bude asi jediný případ.

Instrumentálním motorem, jež pohání tuto mašinu, je pak jednoduchá punk-rocková hoblovačka, která rozhodně není v ničem objevná, ale současně ani nenudí. Krom vyloženě tří i dvou-akordových riffů, jejichž největší devizou je vnitřní lauf a tah na branku, tu ale najdete i spoustu žánrových přesahů, které přirozeně vystoupí až po delších posleších. Hned titulní skladba „Silou kovadliny“ je takový případ, který sólovou kytarou koketuje třeba i s americkým country. Tyto stylové příměsi vstupují postupem času tak nějak mimoděk a přirozeně. Nenajdete zde nic, co by působilo jakýmkoliv způsobem násilně nebo účelově.

Tracky málokdy přesáhnou dvě minuty, což je možná škoda, protože toto LP končí přesně v té chvíli, kdy se do něj trochu ponoříte a nezbývá, než ho sjet od začátku ještě jednou. V každém případě je z HANBA mého pohledu vedle třeba emo-punkových veteránů z REMEK jedna z nejzajímavějších kapel, jež se u nás za poslední dobu na této scéně zrodily. A jak už jsem výše psal – u obou kapel jsou živé koncerty o mnoho levelů výš, než studiovky. Takže dnes se na vás těším na Sedmičce…