Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pojďme se podívat na evoluční teorii v praxi, tedy aplikovanou na hudební vývoj americké skupiny OF MICE & MEN. Zatímco u mnoha jiných jsme často svědky revolučních kotrmelců, zlomových vývojů a proměn, zde si můžeme hezky zapřemýšlet, jak může být konzistentní a v podstatě pozvolný vývoj zrádný a současně vedoucí k uspokojivým výsledkům. Zrádnost takového pojetí, myšleno držícího se roky a roky stejné šablony a postupů, je samozřejmě v tom, že taková skupina nebudí tolik rozruchu. Navíc budeme mluvit o skupině, která se producíruje z velké části v metalcore outfitu.
Jenže tak jednoduché to není. OF MICE & MEN totiž nikdy nebyli až tak moc podbízivě trendovým metalcorem. Začátky jako uřvané hardcore bandy jsou dnes v podstatě zapomenuté. Ano, už i na bezejmenném debutu to zkoušeli včetně melodického vokálu, přesto hudebně tvrdě seděli v hardcore kořenech a pod tlakem hrnutých rubanicích. Post hardcore veselejší polohy pak skupina začala rozvíjet na dalších deskách do podoby možná až křečovitě rozevlátého metalcoru, místy snad až nu-metalu, viz album "Restoring Force" (2014). A zda se jim to dařilo je minimálně diskutabilní, což píši i s vědomím, že třeba album "The Flood" (2011) mám pro jeho energii a nespoutanost hodně rád. Navíc skupina jako taková sklízela především ve své domovské Kalifornii opravdu slušný ohlas. Phil Manansala byl ostatně oceněn v roce 2014 jako nejlepší kytarista v anketě Alternative Press Music Awards.
Tím se dostáváme ke konstatování, že skupinu tvoří zdatní hudebníci, kteří možná jen díky tvrdohlavému setrvávání v oblíbené metalcore formě nepřekročili hranici na cestě stát se světovou špičkou. Hledáním specifického výrazu totiž jako by skupina tak trochu plýtvala časem, neboť výraznější posun jsem zaznamenal až na albu "Echo" (2021), kde kromě divoké živelnosti a prvoplánové vlezlosti začaly z jejich hudby výrazněji prýštit i emoce. O to se postaraly především uvolněně rockové polohy, které na mnoha místech převzaly otěže. I díky tomu se vytratila ona trochu suchá metalcore stylovost. Možná s tím souvisí fakt, že s odchodem zpěváka Austina Carlile (2016) definitivně odešly i jeho neučesaně hrubé vokály a byť by se někomu mohlo zdát, že snad v tomto ohledu utrpěla pestrost, pro mě se naopak konečně skupina vymanila z oné šablonovité podobnosti s nu-metalem. Navíc se basák Aaron Pauley vyprofiloval v suverénně působícího zpěváka, který kromě drsné slupky obnažil i opravdu příjemně melodický projev. Umí hezky přitlačit v okamžicích, kdy se to opravdu hodí, ale především zvládá melodické refrény s hitovými ambicemi.
Na "Tether" pokračuje skupina ve své pomalé evoluci, nemění základní principy, naopak na ně logicky navazuje. Přesto se výsledné vyznění jejich hudby proměnilo, a je zajímavé zkoumat, co vlastně přináší onen efekt zdánlivé proměny, když základy i postupy zůstávají. A odpověď je samozřejmě jednoduchá a logická. Výsledek přece vždy z velké části dělá zpracování, forma a zvukové balení. A zde je to i oproti stále hrubému a důrazně silovému albu "Echo" o slušný kousek dál. Nebo snad by se mělo říci níže? Míra hrubosti a tlaku totiž jako by povolila a z nánosu agresivity se najednou vylouply přívětivěji formované rockové postupy a melodie, které pozornému posluchači určitě ani dříve neunikly, ale v trochu obnaženější podobě teď nabraly na síle a výraznosti. A najednou tu máme i slušný hitový potenciál.
Ale to neznamená, že by byl "Tether" nějaký popík, OF MICE & MEN si stále drží kytarovou sílu a tak se podařilo šikovně skloubit metalový drive s rockově vlídnou melodikou. Máme tu vlastně osobitě pojatý moderní progresivní post hardcore, který si bere z meralcoru jak onu metalově hravou složku, tak ostrou core důraznost. Vše ale korunované hitově výraznými refrény, šikovným využitím elektroniky a efektních zvukových zkreslení. Produkce je zde proti předchozím deskám hravější, působivější a zvukově prozářenější. To vše jsou ony drobky, které posunuli výraz OF MICE & MEN o kus dál a z metalcore skupiny se tak vyloupla moderní rocková tvář. Podařilo se vybalancovat melodický potenciál s dostatkem agrese, hitovou sílu s osobitou instrumentální kvalitou. V neposlední řadě je cítit vyzrálost vlastních kompozic, které nepadají do banálnosti a schovávají v sobě i progresivní nadstavbu, které si díky suverénnímu provedení v první chvíli ani nevšimnete. Samozřejmost, s jakou skladby plynou, je ale současně trvanlivá a právě díky zmíněnému plnému obsahu se jen tak neoposlouchá. Naopak mě to i teď po opravdu slušném počtu poslechů nepřestává lákat udělat si po skončení repete. Prostě mě to opravdu baví.
Nejvyzrálejší, nejhitovější a současně i nejpropracovanější album skupiny, která od metalcoru postupně odkráčela až k moderní formě melodického post hardcoru, kde spojila metalovou hravost, core důraznost a rockovou hitovost, to vše v poutavé formě schovávající i progresivní prvky. Komplexní hudba současnosti.
1. Integration
2. Warpaint
3. Shiver
4. Eternal Pessimist
5. Into The Sun
6. Enraptured
7. Castaway
8. Tether
9. Indigo
10. Zephyros
Diskografie
Tether (2023) Echo (2021) Timeless (EP) (2021) Earthandsky (2019) Defy (2018) Cold World (2016) Restoring Force (2014) The Flood (2011) Of Mice & Men (2010)
DALŠÍ INFORMACE
Datum vydání: Pátek, 6. října 2023 Vydavatel: SharpTone Stopáž: 37:53
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.