Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vzepření se vlastní podstatě a popření sebe sama. Jako by se Finové SHADE EMPIRE pokusili vymanit z vlastních kořenů a současně zůstat věrni. Dilema, které není snadné zvládnout, ale které možná tak trochu odpovídá konceptu alba "Sunholy", na němž si skupina v textech vzala na přetřes děsivé události vražd a sebevražd amerického kultu Peoples Temple. Jejich symfonický blackmetal tak nabral trochu jinou formu, než známe z předchozích alb. Možná až překvapivě si skupina rozbila svůj dříve funkční koncept a kromě stále přítomné stylové tváře se vydala kamsi za hranice své říše až do oblastí vstřícně zpěvného a uvolněného rock/metalového ranku. Máme tedy co do činění s další skupinou, která plní dnes tak populární post blackovou škatulku. SHADE EMPIRE na to jdou ale dostatečně osobitě a svou zasmrádlou bažinu přemosťují vzletnými a baladickými vrstvami, které především po vokální stránce nabraly až poprockově přívětivou fasádu.
Střídání poloh není pro skupinu nic nového. Již na albu "Omega Arcane" (2013), které začínalo ve stylu znělky "Game of Thrones" a následně propukalo v pompézní orchestrální black metal, používali melodické vokály. Jen zde byly ještě ve formě táhlých vzletných zpěvů. Když vynechám poněkud tradiční "Poetry Of The III-Minded" (2017), trvalo skupině dost dlouho, než přišla s další porcí zajímavé hudby. "Sunholy" je ale také trochu kontroverzním dílem. Proti svému předchůdci, který se hnal pěkně v tempu v zaběhnutých kolejích, se Finové odvážili mimo stylové hranice a vyvstává dotaz na důvody tohoto úkroku. Není možné opomenout i jistou vypočítavost a snahu svézt se na populárním post blackovém trendu. Ale já zkusím věřit v upřímnost jejich vize. Provedení je totiž dostatečně sebevědomé a v jistém ohledu i osobité, takže o přejímání inspirací se tak úplně mluvit nedá. SHADE EMPIRE totiž neuhýbají do temné post metalové strže, neexperimentují s industriálem či elektronikou, ani si nehrají s populárními post rockovými odlehčeními, naopak přizvali na pomoc přívětivé melodie a lehké až hitově vlezlé rockové aranže.
Aktuální SHADE EMPIRE se tak na jedné straně dokáží držet symfonicky hutné blackmetalové polohy včetně silového vokálu, ale na druhé se umí dostat až kamsi do melodické jemnosti a pokud to trochu, ale opravdu jen trochu, přeženu, do jemnosti připomínající až lovemetalové HIM. Tato jemnost, kterou skupina do své hudby vpašovala ve formě baladické citovosti naplno propuká v poslední "Rite of Passage". Ale hlásí se o slovo často i předtím, což je při střídání s hrubě blackovými pasážemi velmi kontrastní. Opravdu výrazně to vybuchuje v přívětivé "This Coffin an Island", titulní "Sunholy" s tak trochu OPETHovskou aranží a pompézní "Maroon", do níž jsou vmíchány i jemné chóry a skladba tak bojuje s až přearanžovanou plností, současně ale nabízí silný hudební obsah, výrazné melodie i dostatek hrubé, byť symfonicky pojaté, blackové náplně. Objevují se odkazy na CRADLE OF FILTH, šikovně a funkčně použité v kontextu celkového rázu skladby.
"Sunholy" je albem prohánějícím se pod taktovkou silových riffů, stejně jako ladně plynoucím na vlnách rockových melodií. Symbióza kontrastních prvků ale až překvapivě dobře funguje a hlavní zásluhu má samozřejmě zručnost, s jakou skupina dokázala své představy zhmotnit. Kdyby zůstali jen u své osvědčené blackmetalové formy, asi bych je přešel bez většího povšimnutí. Takto jsou ale specifičtí a dokáží tedy oslovit především někoho ne zcela stylově oddaného. Jaký na to májí názor pravověrní blackmetaloví fanoušci, to už je druhá otázka.
1. In Amongst The Woods
2. The Apostle
3. This Coffin an Island
4. Sunholy
5. Torn Asunder
6. Maroon
7. All-Consuming Flame
8. Profane Radiance
9. Rite of Passage
Diskografie
Sunholy (2023) Poetry of the Ill-Minded (2017) Omega Arcane (2013) Zero Nexus (2008) Intoxicate O.S. (2006) Sinthetic (2004)
DALŠÍ INFORMACE
Datum vydání: Pátek, 15. září 2023 Vydavatel: Candlelight Stopáž: 53:47
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.