Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Debut Finů WHEEL mi svého času unikl. Ale při pohledu zpět je jasné, že „Moving Backwards“ bylo album dávající najevo slušný potenciál. Silné odkazy na TOOL sice ještě braly část zajímavosti, ale šikovné provedení a citlivě vedené postupy ukazovaly na talent jak v instrumentaci, tak skladatelské práci. Inspirace TOOL zůstávají zřetelné i na „Resident Human“, jak v hudebních postupech, tak ve vokálu Jamese Lascellese, který se barvou hlasu i stylizací občas dostává hodně blízko k projevu Maynarda Keenana. Co je ale hlavní, jeho projev je zvládnutý s jistotou a nedá se hovořit o napodobování. V úvodní „Dissipating“ i na jiných místech se dokonce dostává do mnohem odlehčenější až vzdušné polohy spíše typické pro mnohé kapely z britské neo-progrockové scény, jako jsou AMPLIFIER nebo PINEAPPLE THIEF.
Zde je cítit výrazný posun oproti debutu, hned v úvodní skladbě jako by se Finové pokoušeli probudit uvadající britskou neo-progscénu a vnést do příliš poklidného ranku trochu vzruchu. Kombinující psychedelickou ležérnost starých PORCUPINE TREE (třeba hned úvodní část „Dissipating“) s tepající epičností TOOL (typické pro „Hyperion“ a „Resident Human“), hravostí post rocku (velká část „Fugue“ a outro „Old Earth“) i ostrostí djentu (výrazné pasáže v „Movement“ i „Ascend“). Skladby jsou jako pestré skládanky, které ale nepostrádají logiku, příjemnou citlivost i nějaký ten ostřejší zvrat. Stejně jako je to i v životě každého z nás.
Příběhy, rozvláčné a postupně se vyvíjející osudy, tak nějak se dá charakterizovat část alba. Proudící postupy, někdy v poklidu postupující, přesto plné vzruchu a náznaků melodií schovaných za riffováním, to je jedna z tváří alba „Resident Human“. Ale ne jediná. Skupina totiž vystavěla dramaturgii alba na dvou modelech skladeb. Jedněmi jsou dlouhé kompozice, založené na fúzi rozvláčných progrockových metod s údernou, ale též až zdlouhavě se rozvíjející epičností. Zde se nabízejí paralely jak ke zmíněným TOOL, tak hlavně k jemnější formě až psychedelických progrockových variací. Druhými jsou kratší svižné písničkovější formy, kombinující divočejší progmetal s djentovými ataky.
To, co skupina dokázala posunout oproti debutu dál, je výraznější a zajímavější práce s melodikou a zajímavostí instrumentálních postupů. Do skladeb se dostala určitá vzdušná melancholie i úderná přímost, rozšířené spektrum výrazových prostředků dodalo albu pestrost a různorodost. Odboural se tak prvek občasné monotónnosti, kterým trpělo první album. Podíl na tom má zřetelně i pokrok v instrumentálních kreacích, které skupina nově nabízí. Výrazná a často neotřelá rytmika, ze které vystupuje parádní, občasně až jazzující basa, na kytarovém riffu stavěné tělo skladeb, které se ale dokáže překlopit i do jemnější akustiky, sólových vyhrávek nebo ostré djentové řežby, sebejistý vokál, to vše dělá z „Resident Human“ desku, jejíž padesát minut mi prchne v příjemném uvolnění i zbystřeném soustředění. Nabízí obě tyto emoce a i tím si WHEEL získali moje uznání. Jejich hudba umí být laskavá i fackující, dostatečně agresivní i uvolněná, chybí snad jen posun dále od vzorů a více osobitosti, ale s tím si Finové, doufejme, poradí na příštím albu.
Příjemná stylová kombinace s jistotou vedená od jemné progrockové klasiky, přes riffový koncept až k djentové divokosti. Chybí jen trochu více osobitosti.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.