Debut Finů WHEEL mi svého času unikl. Ale při pohledu zpět je jasné, že „Moving Backwards“ bylo album dávající najevo slušný potenciál. Silné odkazy na TOOL sice ještě braly část zajímavosti, ale šikovné provedení a citlivě vedené postupy ukazovaly na talent jak v instrumentaci, tak skladatelské práci. Inspirace TOOL zůstávají zřetelné i na „Resident Human“, jak v hudebních postupech, tak ve vokálu Jamese Lascellese, který se barvou hlasu i stylizací občas dostává hodně blízko k projevu Maynarda Keenana. Co je ale hlavní, jeho projev je zvládnutý s jistotou a nedá se hovořit o napodobování. V úvodní „Dissipating“ i na jiných místech se dokonce dostává do mnohem odlehčenější až vzdušné polohy spíše typické pro mnohé kapely z britské neo-progrockové scény, jako jsou AMPLIFIER nebo PINEAPPLE THIEF.

Zde je cítit výrazný posun oproti debutu, hned v úvodní skladbě jako by se Finové pokoušeli probudit uvadající britskou neo-progscénu a vnést do příliš poklidného ranku trochu vzruchu. Kombinující psychedelickou ležérnost starých PORCUPINE TREE (třeba hned úvodní část „Dissipating“) s tepající epičností TOOL (typické pro „Hyperion“ a „Resident Human“), hravostí post rocku (velká část „Fugue“ a outro „Old Earth“) i ostrostí djentu (výrazné pasáže v „Movement“ i „Ascend“). Skladby jsou jako pestré skládanky, které ale nepostrádají logiku, příjemnou citlivost i nějaký ten ostřejší zvrat. Stejně jako je to i v životě každého z nás.

Příběhy, rozvláčné a postupně se vyvíjející osudy, tak nějak se dá charakterizovat část alba. Proudící postupy, někdy v poklidu postupující, přesto plné vzruchu a náznaků melodií schovaných za riffováním, to je jedna z tváří alba „Resident Human“. Ale ne jediná. Skupina totiž vystavěla dramaturgii alba na dvou modelech skladeb. Jedněmi jsou dlouhé kompozice, založené na fúzi rozvláčných progrockových metod s údernou, ale též až zdlouhavě se rozvíjející epičností. Zde se nabízejí paralely jak ke zmíněným TOOL, tak hlavně k jemnější formě až psychedelických progrockových variací. Druhými jsou kratší svižné písničkovější formy, kombinující divočejší progmetal s djentovými ataky.

To, co skupina dokázala posunout oproti debutu dál, je výraznější a zajímavější práce s melodikou a zajímavostí instrumentálních postupů. Do skladeb se dostala určitá vzdušná melancholie i úderná přímost, rozšířené spektrum výrazových prostředků dodalo albu pestrost a různorodost. Odboural se tak prvek občasné monotónnosti, kterým trpělo první album. Podíl na tom má zřetelně i pokrok v instrumentálních kreacích, které skupina nově nabízí. Výrazná a často neotřelá rytmika, ze které vystupuje parádní, občasně až jazzující basa, na kytarovém riffu stavěné tělo skladeb, které se ale dokáže překlopit i do jemnější akustiky, sólových vyhrávek nebo ostré djentové řežby, sebejistý vokál, to vše dělá z „Resident Human“ desku, jejíž padesát minut mi prchne v příjemném uvolnění i zbystřeném soustředění. Nabízí obě tyto emoce a i tím si WHEEL získali moje uznání. Jejich hudba umí být laskavá i fackující, dostatečně agresivní i uvolněná, chybí snad jen posun dále od vzorů a více osobitosti, ale s tím si Finové, doufejme, poradí na příštím albu.