Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když v roce 2015 představili LUCID PLANET své eponymní album, přijal jsem toto dílo chladně. Jen částečně funguvola slyšitelná snaha o toolovské aranže a obdiv si nezískaly ani nepřesvědčivé vokální manýry, které byly místy tak trochu padorií na Maynarda. Jenže asi už uplynulo dostatek času, aby se LUCID PLANET posunuli o hodně dále. Jejich album covidového roku 2020 je najednou úplně jiný zážitek. Princip tak trochu zůstal, rozvíjející se dlouhé struktury, repetice, variace, gradace a zvraty, tedy základ, na kterém se dá stavět, si Australané ponechali. Mnohem více ale vsadili na pestrost a implementaci dalších vlivů.
Tím nejmarkantnějším se stala provázanost kytarové hudby s elektronickými zvuky, které prorostly do aranží tak přirozeně a pevně, že je na nich vlastně většina skladeb zcela závislá. Fantastické je na tom, že je to symbióza naprosto funkční a v použité skladatelské i zvukové rovině samozřejmá. Tak alespoň působí. S tím se proměnil i zvuk, který je najednou velmi plastický a ne tak temný. Skladby se halí do prosvětlenější, chápejte bláznivější, psychedelie. Paralely s TOOL jsou stále trochu patrné, třeba „Organic Hard Drive“ do značné míry využívá princip gradujících motivů. Dusavá elektronická rytmika ale i zde otočí skladbu do jiné roviny. Najednou jsme v řezavé a až pochodové rozpustilosti. Jak snadné se zdá přehazovat náladu sem tam a nepřipadat si u toho jako schizofrenik?
Specifická rytmika a kytarové postupy mi občas dají vzpomenout na doby, kdy jsem spokojeně poslouchal alba jiných Australanů ALCHEMIST. Podobnost se opravdu občas objeví, naštěstí jen občas, protože těch paralel a odkazů se najde mnohem více. Orientální motivy ve „Face the Sun“, Reggae postupy ve skladbě „Offer“, nebo world music jako od starých DEAD CAN DANCE v kousku „Entrancement“. A celé to do sebe zapadá jak pestrobarevné puzzle. Doplněno tentokrát uvolněným přirozeným vokálem, který si na nic nehraje a nesnaží se kroutit do nepatřičných poloh. Hostující ženský hlas, flétna a didgeridoo už jen doplňují tuhle skládanku.
Při úvahách, k čemu celkové vyznění alba přirovnat, vypluje na mysl současná podoba THE OCEAN. Při bezprostřební konfrontaci s „Phanerozoic II: Mesozoic | Cenozoic“ u mne ale bez váhání dostává palec nahoru LUCID PLANET, důvody jsou samozřejmě čistě subjektivní, nicméně na moji subjektivitu emicionálně útočí větší rozmanitost, vypjatější ale i uvolněnější pasáže, perfektní zapracování elektronických zvuků a do přirozené celistvosti nahrávky s neuvěřitelnou samozřejmostí zakomponovaná žánrová neposlušnost, kdy mi vůbec nepřijde nepatřičné, že se tu s prog metalem a psycho rockem míchá reggae, world music, orientální motivy, nebo inspirace aboriginskými tradicemi.
Velmi osobitý mix progresivního metalu s haldou dalších vlivů od elektroniky přes reggae až k world music. Vlastně takový psycho výlet do všemožných hudebních zákoutí svázaný perfektní produkcí a skvělým zvukem.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.