Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Čtyři roky staré a v pořadí druhé album „Na hraně osudu“ posunulo pražské melodiky ANACREON, troufám si říci, výrazně výše v obecném vezdejším povědomí o domácí metalové scéně. Není se ovšem čemu divit – album samotné bylo skvělým mixem melodického metalu s výrazným ženským zpěvem, jemuž přes stylovou opotřebovanost nechyběla pověstná jiskra ve výrazu. A když i následná živá vystoupení kapely, mezi nimiž se jistě skvělo předskakování ARAKAINu na jeho „XXXV Double Tour“, přinášela jen ten nejlepší dojem, bylo jasné, že tohle je zkrátka štika, se kterou se v tom našem rybníčku musí počítat.
O čtyři roky starší a zkušenější ANACREON nyní přicházejí se studiovou nahrávkou číslo tři, na níž by jistě chtěli své dosavadní úspěchy podtrhnout a zdůraznit. Úkol je to jistě nelehký, obzvláště když, co se týče stylového zařazení, zůstávají hoši a děvče stále neochvějně a bezpečně za vysokými hradbami barevných melodií a tomu odpovídajícího metalového výrazu, jenž s významnou rolí pro klávesy dále cílí do vod patentovaných NIGHTWISH a rozvíjených dalšími a dalšími kovovými spolky, jimž od mikrofonu vládne žena. I když tady se jistý progres přece jen vysledovat dá – myslím, že přibylo drobných pokusů o přestřihnutí pupeční šňůry s finským předobrazem, a její nahrazení „vlastní“ melodikou. Problémem však jistě je, že i tady už je jaksi hojně vyloveno.
ANACREON se s tím ovšem perou statečně. Na mnoha místech „Svědomí“ proto působí velmi sebejistě a na posluchačově tváři dokáží vykouzlit všeříkající úsměv. Jako v úvodní hříčce „Zničíme vás!“, hnané dopředu silným ústředním motivem, učebnicově střižené klasice „Noční můry“, jejíž refrén s dechberoucím výkonem Veroniky Zelníčkové vám názorně předvede, jak vypadá opravdový raketový start, anebo ve výborné instrumentálce „Vědomí“, těsně následované tutově hitovým titulním kusem a další parádou v „Beznaději“.
Ani jinde to není vysloveně marné, byť jistá materiálová opotřebenost by se již v ostatním obsahu alba dala vystopovat poněkud snadněji. Kapela ovšem, jak jsem již naznačil, působí neústupným dojmem, a ve chvílích, kdy by se mohlo zdát, že už by se raději měla položit na lopatky, vytáhne sympatické argumenty: vysloveně rádiový kus „Příběh“, sympatický duet s hostujícím Honzou Toužimským „Krok do neznáma“ a na úplný závěr akustickou verzi největší tutovky z debutu „Daná doba“, čarokrásnou „Stigmata“, jíž Veroničin hlas svědčí o notný kus více, než její předchůdkyně.
Asi nechci zastírat, že „Na hraně osudu“ na mě zapůsobilo o malinko víc, možná i proto, že to byl můj první kontakt s ANACREON. „Svědomí“ je jiné, asi takové, jako když si představíte o čtyři roky starší kapelu, která sice v mezičase nabrala po stránce hráčské, zvukové a aranžerské mnohé zkušenosti, ale z obavy, aby nezklamala, vsadí ve finálním skladatelském procesu hlavně na jistotu. Vyčítat se jí to jistě nedá, v mnoha citovaných případech to ostatně přináší své ovoce, ovšem i z toho je nakonec zřejmé, že mantinely ANACREON jsou ještě o nějaký ten kus výše.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.