Minimalističtější provedení obálky nového alba těchto amerických hlukových trýznitelů si snad už ani nelze představit. Její sdělení je omezeno toliko na jméno interpreta a název nahrávky. Prosté, jednoduché, výstižné a úderné. Stejně tak jako hudba trojice SALOME, nasávající do svého nitra vlivy v současnosti módní vlny těžkotonážního kytarového riffování, servírovaného v pomalých a ještě pomalejších tempech. Ano, řeč je o (pod)stylech jako drone doom anebo sludge, tedy těch odnoží kovové muziky, u které nehraje prim hudební virtuozita, ale hlavně její atmosféra, síla vnitřního náboje (pokud tímto daná nahrávka vůbec disponuje) a schopnost tuto sílu přenést i na samotné posluchače.

Druhá deska tria ze Severní Virginie je na tom z tohoto pohledu poměrně solidně. Jejich zemité kytarové hoblování vám sice hrudník nesevře, ale pomyslná kontrolka kvality začíná vykazovat příznivé hodnoty. S vědomím, že v těchto hudebních teritoriích se při zachování maximální žánrové čistoty toho už moc vymyslet nedá, se dá k této sedmičce dunivých manifestů přistoupit jako k důsledně odvedenému standardu, který ale s největší pravděpodobností zase přílišné nadšení nevzbudí. Odpověď na otázku, zdali je to málo anebo tak akorát, by se mohla v zásadě příklánět ke druhé možnosti. SALOME totiž se svěřenou látkou nakládají dosti účelně na to, aby si dokázali naklonit dostatečně široký zástup podobně postižených jedinců. Jejich hudba sice pracuje s omezeným výrazovým rejstříkem, ale v rámci možností jeví snahy o obměny stereotypního „downtempového“ kurzu, čehož projevem jsou poměrně časté a vítané rytmické změny. Subtilní nástrojové složení bicí + kytara díky zdařilému masivnímu zvuku nepostrádá ani absentující basový spodek, neboť téměř veškerý zvukový prostor si pro sebe uzurpují obhroublé riffy podladěné kytary.

Podobně zaměřených uskupení se ženou za mikrofonem tu zase příliš mnoho nemáme. Ač bych nerad vyzdvihoval zrovna tento faktor, hlas blonďaté divoženky Katherine je rozhodně jedním z poznávacích znamení této kapely. Ta svoje síly dělí rovným dílem právě mezi SALOME a AGORAPHOBIC NOSEBLEED, což mimo jiné poslouží i jako dobrý důkaz toho, že není zvyklá svoje hlasivky příliš šetřit. Na „Terminal“ předvádí širokou škálu rejstříků od typického křiku až po hluboký bowling, přičemž tyto její projevy nepostrádají slušivou dynamiku i potřebný emocionální rozměr.

„Terminal“ je prostě dobře namazaný stroj, jemuž nechybí formální čistota a který vzbuzuje oprávněný pocit dobře odvedené práce. Mně osobně však přeci jen chybí něco navíc, co by tento počin posouvalo někam výše do společnosti těch, kteří svojí hudbou výrazněji vyčnívají z davu. SALOME se v něm sice úplně neztrácejí, ale do těch nejpřednějších pozic se taky zrovna nehrnou. Jejich druhé album je prostě solidně provedenou žánrovou nahrávkou, opatřenou kvalitní produkcí a upřímným přístupem ze strany kapely.