Je neoddiskutovatelnou pravdou, že mám šest smyslů. Zrak, sluch, chuť, hmat, čich a heavy metal. Kromě toho mám v poslední době i neodbytný pocit, že jsem snad o jeden z nich přišel. Téměř všechny jistoty, co se jich na trh vešlo za posledních deset měsíců, zklamaly měrou vrchovatou a králem všech útrap a zklamání je bezpochyby novinka hevíkových borců KAMELOT.

On Tomáš Youngbloodů sice po excelentním „The Black Halo“ strašil, že další album bude klasickým albem KAMELOT, hned potom, co si postěžoval nad složitostí tvorby koncepčních desek a jejich nárocích na muzikanty. Ale já mu zkrátka nevěřil. No, Tomáš měl recht. Přitom až tolik nechybělo! Albu „Ghost Opera“ totiž není po formální stránce téměř co vytknout. Dal jsem si tu práci s investicí a recenzi píšu z limitované fanšmejkrovské verze alba. Digipack, provedení bookletu, bonusy, všechno zkrátka pěkně sedí. Naprosto stejné je to i s hudbou. Muzika promakaná, symfonizovaná, muzikantské výkony skvělé. Jen obsah se nám pro  tentokrát někam vytratil. Ano, je tu pár dobrých skladeb. Jmenovitě jedna. Legendární bombastické intro je tentokrát velkým zklamáním stejně jako otvírák alba a vcelku i titulní píseň, takže první co stojí za zmínku je až pátá „Blücher“. Většina lidí asi neodolá klasické baladě „Anthem“ i když i ta je na poměry KAMELOT dost prvoplánová. Jediný opravdový song kvůli kterému má album „Ghost Opera“ smysl je majstrštyk „Edenecho“ – malé světýlko na konci tunelu. Zbytek alba působí jako odpad z „The Black Halo“. Temná atmosféra, skladby ve středním tempu, kupa recyklovaných nápadů a nesplněných přání.

Ačkoli je tedy novinka celkem dost hozená do mustru minulého alba, přímé srovnání zkrátka nesnese ani náhodou. Rozdíl je velmi dobře vidět dokonce i na přebalu. Zatímco „The Black Halo“ zdobila klasická precizní malba Derika Gorese, opeře duchů vévodí prog artový umělec Mattias Norén. Počítačový mazal jehož práce je zde asi tak stejně objevná jako drtivá většina kapel pro které pracuje. Tedy nijak. Ano, cover funguje, je bombastický, vypadá dobře na pultech obchodů a na plakátech. Ale někde za ním je znát omšelá rutina. Sériová produkce naprosto postrádající mistrné tahy štětcem. A stejné je to v případě hudby KAMELOT, jen tahy štětcem v ní nahradíme tahy smyčcem. Přitom albový epos „Epica/The Black Halo“ jasně ukázal, že to jde. Pokud se albům věnuje čas a úsilí, lze přeměnit precizní potenciál kapely v opravdu monumentální dílo před nímž kleknou početné zástupy heavy metalistů bok po boku s řadovými posluchači, kteří buď o své smysly nějakou nehodou přišly, nebo je ustavičně šálí a matou.

Trochu za očekáváním zůstalo i bonusové DVD. Stejně jako zbytek alba vypadá i ono k sežrání, ale při bližším ohlodání zjistíte, že je skoro úplně prázdné. Pouze pár minutový klip k titulní skladbě a jeho making verze. Dohromady asi deset minut záznamu. Chabé. Hlavně že  kapela dělá kolem alba velké haló (paradox, co?)  a spustila dokonce speciální webovou doménu s jeho jménem. Závěrem se dá říct jediné. Jestli se zase objeví někdo, kdo bude tvrdit, že KAMELOT opět nepřekonali své přelomové album „Zachraňte koně“, bude mít pro tentokrát pravdu.