Přesně před deseti lety byli KAMELOT na vrcholu. Sérii úspěšných alb, kterým dominoval hlas Roye Khana, završili svým Opus Magnum, „The Black Halo“. Následné počiny však trpěly únavou materiálu, vyčerpaností a očividnou recyklací vlastních postupů. Ačkoliv se na každé desce našlo několik silných věcí, nostalgické pokukování zpět na nejlepší trojici nahrávek se jim překonat nepodařilo. S „Haven“ mají očividně vyšší ambice, než „jen“ natočit další placku. „Haven“ se ohlíží zpět, ale současně hledí do budoucna. Drobná mezihra v půlce alba je oním momentem, kdy by měl posluchač otočit hlavou a zadívat se vpřed. „Haven“ mě více než příjemně překvapilo.

Přitom začínáme pozvolna. „Fallen Star“ vyvolává příjemné mrazení a naději o pokračování tvorby z nejlepšího období této legendy melodického metalu. Ostré riffy, časté změny rytmu a příjemná refrénová melodie za doprovodu ženského hlásku pomalu odhalují silnou stránku této kapely. Tommy Karevik, Khanův náhradník, už od minula má svou roli pevně v rukou a suverénně ve svém projevu zvládá melodické linky i emoce.

„Insomnia“ byla vypuštěna jako předzvěst nové desky, aby předvedla, že Youngbloodova parta je ještě při síle. Je příjemné slyšet, že po pár letech stagnace se vrátila ke svým kouzelným melodiím. Nejsou tak ponuré jako od jejich souputníků EVERGREY, ale k rozjuchaným kýčům německé scény mají rovněž na míle daleko. „Citizen Zero“ sází na pochodový rytmus, sice to není výplach jako „March Of Mephisto“ (podle mého soudu nejsilnější věc od KAMELOT, hned po „Zachraňte koně“), přesto jde o povedenou skladbu, podobně jako další z předčasně uvolněných skladeb, „Veil Of Elysium“, která hraje velmi silně na retro struny.

V baladické „Under Grey Skies“ hostuje Charlotte Wessels (DELAIN) a Troy Donockley (NIGHTWISH). Závěr v podobě gradovaného sboru však poněkud zavání kýčem, který si Sascha Paeth mohl ušetřit pro „Sameťáka“. Jak již bylo zmíněno, až po mezihru „Ecclesia“ se deska udržuje v mantinelech starší tvorby a materiál jakoby navazoval na slovutná díla „Karma“ a „Epica“, druhá polovina alba má temnější odstín. Skladby z ní jsou méně chytlavé, kytarové riffy jsou hutné, podpořené těžkým rytmem a zemitou elektronikou, a časté je i zkreslování hlasu. Přesto ona druhá šestice představuje tu zajímavější a progresivnější část alba.

„Beautiful Apocalypse“ zakomponováním zkresleného hlasu a střeva-rvoucího riffu ukazuje další tvář kapely. Na dvou skladbách dostane podstatnou roli Alissa White-Gluz (ARCH ENEMY), která ponurý nádech druhé půle alba dále umocňuje. V „Liar Liar“ se kapelník úplně utrhl ze řetězu a za pomoci tří hlasů skvěle vygradoval refrén (který nezapře inspiraci v největším hitu Slepých strážců). Balada číslo dvě je jediné slabé místo desky, avšak hned po ní následuje „zlatý hřeb večera“ – „Revolution“. Kombinací syrových riffů, elektroniky, rytmických zvratů a vyřvávání příšery... tedy Alissy, dosahuje novinka své kulminace.

Produkce alba se ujal tradičně Sascha Paeth, ale Thomas Youngblood jej zřejmě dovedl udržet na uzdě, aby zvuk nezasekal čertví jakými aranžemi. Občas se větší sbory a studiové efekty objeví, ale nikdy nevezmou hlavní roli Karevikovi s Youngbloodem. Paethem opečovávané projekty za poslední roky trpí určitou uniformitou, nicméně spolupráce s Youngbloodem je jiného rázu. Především v závěrečných gradacích jednotlivých skladeb je síla jejich spolupráce citelná.

Pokud sledujete tvorbu KAMELOT, album „Haven“ nebude vysloveně šok či zjevení. Přesto si s klidným svědomím troufnu tvrdit, že tu máme nejlepší album od „The Black Halo“. Především jeho druhá polovina představuje jinou, temnější a syrovější tvář kapely. První polovina to má za sedm, druhá za devět. „Haven“ bylo po dlouhé době album, které jsem s chutí protočil několikrát za sebou.