KAMELOT jsem v ranku melodického metalu vždy považoval za poněkud svérázný zjev. Dokázali do svých skladeb umně zakomponovat prvky symfonické, progresivní, power i speed metalové – téměř vždy vyváženě, přirozeně a nenásilně s parádním výsledkem (ovšem až od alba „The Fourth Legacy“). A konečně měli jednu VELKOU výhodu, a to fantastického Roye Khana za mikrofonem. Ano, měli – minulý čas je zde na místě, protože album „Poetry For The Poisoned“ bylo Royovou labutí písní v řadách KAMELOT. Domnívám se, že zacelit jeho místo, které na čas v průběhu koncertního turné prý zdařile zastal Fabio Lionne (RHAPSODY OF FIRE), bude velmi obtížné.

A jak se Roy Khan a zbylí členové KAMELOT předvedli? Pojďme se na to podívat a zaposlouchat se do tónů „Básně pro otrávené“. Není to zrovna veselý název a plně koresponduje s hudební náplní, obalem i tématikou alba. Rozhodně nečekejte jásavý a vysmátý speed metal. Hudba je vesměs zahalena temným klávesovým oparem, kytary jsou dostatečně tvrdé, sóla melodická, Roy zpívá výšky i orientálně znějící melodie (a vůbec všechno) jako o život a slovutní hosté rovněž nemalou měrou přispívají k obohacení alba. Vše by tedy mělo být v absolutním pořádku. Já však váhám. Už na minulé desce „Ghost Opera“ jsem zaznamenal jistý úbytek nápadů, kterými byli KAMELOT schopni vynést posluchače až do sedmého nebe. S obavami jsem se pustil do poslechu a musím připustit, že byly na místě.

Zpočátku není problém, i když úvodní song nedosahuje kvalit famózních otevíráků alb minulých - např. „March Of Mephisto“, která vám možná vytane na mysl díky skřekům Björna Strida (SOILWORK), ale jeho ponurá atmosféra má svou působivost. Dále vás určitě zaujme jedna z nejrychlejších věcí na albu „If Tomorrow Came“ se svou lehkou orientální melodikou, přičemž výraznou a variabilní roli hrají klávesy. Refrén je však typický KAMELOT. Ještě pochmurněji působí intro „Dear Editor“ a navazující píseň „The Zodiac“ inspirovaná příběhem dosud nevypátraného vraha, kde si na své přijdou zejména fandové charismatického hlasu Jona Olivy (SAVATAGE, JON OLIVA´S PAIN, TRANS-SIBERIAN ORCHESTRA).

Štafetový kolík hostů posléze převezme jeden ze současných kytarových hrdinů Gus G. (OZZY OSBOURNE, FIREWIND), jehož prsty vám v sólu „Hunter´s Season“ předvedou, že když Řekové chtějí, tak za to umějí vzít. Ve vkusné melancholické baladě „House On A Hill“ Roye Khana pěvecky doplní zrzavá kráska Simone Simons (EPICA). Duet jaksepatří! První polovinu desky uzavírá „Necropolis“, v níž melancholie přechází přímo v tísnivý kytarový motiv. S touto první polovinou nemám problém. Svou kvalitu bezpochyby má, i když v historii kapely jsou mnohem lepší momenty.

Druhá polovina nahrávky je však na nápady zoufale slabá, a to i přes pomoc hostujících zpěvaček Simone Simons a Amandy Somerville. K tomuto vyznění přispívá především dramaturgie skladeb na celém albu – převládají písně ve středním tempu, a ačkoliv nejsou špatné, splývají. Zde KAMELOT překročili bludný kořen a ne a ne se vymotat z tmavého lesa. Skupina se točí na místě a temná, beznadějná atmosféra to celé neutáhne. Nápadů, které by posluchače zvedly ze židle nebo jej donutily k uznalému pokývání hlavou anebo k pochvalnému zamručení, je na dřívější kvality této skupiny nedostatek. Ozve-li se u posluchače mručivý zvuk, může to být i z důvodu nelibosti. Skupinu nezachrání ani použité symfonické prvky.

KAMELOT se snaží ztracený tah na bránu kompenzovat větším množstvím slavných hostů. Pro příště bych spíše doporučil zjednodušit výrazivo a zpestřit kolekci skladeb. Hosté by pak byli jen příjemnou nadstavbou. Ale koneckonců, jaké vlastně bude to příště? Dokáže kapela najít někoho s takovým hlasem, jakým disponuje Roy Khan? Přispěje nová příchozí krev k transfuzi, kterou KAMELOT podle posledních dvou alb potřebují?