KAMELOT. Kdyby se celá speed metalová scéna svíjela ve zlodějské agónii, kdyby chrlila jen litry odporného plagiátorského hlenu, díky KAMELOT bych jí stejně byl ochotný vzít na milost. Protože tahle kapela si po nezajímavé etapě existence (až do alba „Fourth Legacy“) dokázala nejprve najít výtečného zpěváka a posléze i svou vlastní tvář. Spanilou, zamlženou oparem pohádek tisíce a jedné noci, zbrázděnou siločarami temných legend a rozjasněnou kompoziční hravostí a melodickým vkusem. Předchozí album „Epica“ představovala jedinečné vygradování snahy KAMELOT o epický metal bez zbytečných klišé, přehnaných gest a nezkousnutelného patosu draků, trpaslíků a oplechovaných válečníků.

Přiznám se otevřeně, že první doteky „The Black Halo“ byly plné strachu a nedůvěry. Asi jsem příliš vězel v očekávání Epicy pt. II, ale to byl kardinální omyl v předpokladech. Novinka je jiná. Úplně jiná. Není to přezdobená svatyně plná elegantně vyklenutých refrénů, odvážně vyprojektovaných vokálních mostů a myriád krásných motivů, které pableskují v každé skladbě jako ranní slunce na klidné hladině jezera. „The Black Halo“ je majestátní hvozd, opuštěný, potemnělý, bezútěšně opuštěný. Nalezneme v něm sice riffové a melodické atributy minulých alb (nádherné akustické a vokální vsuvky v písních, charakteristické drhnutí kytary Thomase Youngblooda i velebně znějící klávesové plochy), ale nelze si nepovšimnout, že oné epičnosti už nejsou plné hrsti. Je to spíš špetka, dobře mířená špetka vzácného orientálního koření, která dochucuje překvapivě lyrické písně. Důraz kladený na riff a vokál je obrovský. Klávesy vstupují do hry jakoby opatrně a ztišeně, vynořují se pod zvukovými nánosy ostatních instrumentů... Aranže jsou nádherné, stačí se ponořit do refrénu „Soul Society “ či „Moonlight“ a slastně převalovat po jazyku prostý melodický nápad, který je dovedně monumentalizován orchestrálními a sborovými dozvuky...

O progresivních elementech se u KAMELOT vždy tak trochu špitalo, ale i novinka je jimi pouze lehce načichlá. Nicméně důraz na propracovanou rytmickou strukturu a precizního zapojení kytar do skladeb je vysoko nad žánrovým standardem. Khanovy vokální linky tentokrát působí kolikrát až spartánským dojmem, ale samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu. Neuvěřitelně svojská barva a emoční náboj jeho hlasu vyniká na „The Black Halo“ lépe než kterémkoli předchozím albu, a to i proto, že texty vyzařují subjektivitu a upřímnost v míře nebývalé. Atmosféra celé desky je ponořená do temnot, do smutečního závojíčku a trudně odevzdané melancholie. Koncept navazuje na „Epicu“, ale už není tím prozářeným eposem, ale spíš truchlivou baladou o ztracené lásce. Rozjásaných fanfár se nedočkáme, spíše zlověstného marše (ďábelský pochod „March Of Mephisto“), roztoužené polobalady (singlová a pouze zdánlivě bezvýrazná „The Haunting – Somewhere In Time“, vášnivá zpověď „Abandoned“) či dynamické, ale překvapivě pochmurné jízdy („When The Lights Are Down“, jediná skutečně speedová záležitost desky či výborná kytarovka „Nothing Ever Dies“). Emotivní štětec mistrů však nejlépe vynikne ve výpravném skvostu „Memento Mori“, který zastřešuje všechny zásadní atributy nových KAMELOT – šero, smutek, podstatně menší chytlavost i atraktivitu. A především – vkus!

Nebýt slabších položek v jinak nabité stopáži („This Pain“, „Serenade“) troufal bych si jít s hodnocení nad magickou devítku. Protože „The Black Halo“ je snad prvním albem KAMELOT, na kterém jsem musel opravdu hledat, abych našel.