Na norské scéně naleznete skupiny klonící se snad k jakékoli odnoži tvrdé hudby. Je zbytečné mluvit o blackové a postblackové scéně, avšak i progresí načichlé metalové spolky jako EXTOL nebo FRANTIC BLEEP si rozhodně zaslouží i nějaké další souputníky, otevírající daný styl do nových dimenzí. BENEA REACH se jako takový nový objev tváří, předvádějí totiž trošku jiný přístup, než by se mohlo zdát ze sestavy, ve které upoutá především bývalý kytarista EXTOL Christer Espevoll. A v čem že je přístup této skupiny jiný? Především ve skutečnosti, že jejich hudba obsahuje i hardcore a post-hardcore prvky, které na norské scéně přece jen až tak rozšířené nejsou.

Málokoho asi překvapí, že prvotním pocitem z hudby BENEA REACH je podobnost s Espevollovým původním působištěm, skupina totiž ve velké míře sází na ne tolik přístupnou kombinaci nervózně těkající technothrashové kytary a rockově uvolněné hravosti. Melodické prvky se skrývají v jakési druhé vlně (více vrstev vytváří působivou plnost kompozic), a co je hlavní, jsou to postupy, které spíše než tradiční melodie připomínají eklektické záchvaty hudebního anarchisty. Převážně ve výškách bloudící, náhle se objevují a stejně nenadále miz. Výpady vždy zůstávají v jakési „disharmonické ladnosti“ k základnímu riffování, fungují nesobecky a nestrhávají skladby do přespřílišné zmatenosti, byť samy o sobě složky ztřeštěné neuspořádanosti obsahují. Snad i tento prvek způsobuje, že více než cokoli norského připomínají BENEA REACH Frantíky GOJIRA („Pandemonium“ budiž typickým příkladem). S ubíhajícím časem se však stále více dere na povrch skladeb i přímočařejší hardcore složka. Christer Espevoll a Marco Storm, hlavní osoby zodpovědné za hudební obsah debutu „Monument Bineothan“, se však nevydali cestou vstřícného metalcoreu, zcela totiž ignorují pro tento styl typické melodické refrény. Naopak se zjevuje náladová zahulenost post-hardcore-přístupu, což v kombinaci s onou prvotní thrashovou razancí vytváří neobvyklou podobu kontrastní sludge agrese. Často je to hodně blízké například i takovým ISIS. A když už jsem u toho přirovnávání, nezbývá než vyslovit další jméno zpoza velké louže, a to zkušené THE OCEAN. Promo materiály hovoří o kombinaci MESHUGGAH a MASTODON, a ani to není tak úplně od věci, například skladba „Transmitter“ je tomuto příměru hodně blízko.

Spojení technothrashových a post-hardcoreových prvků se v podání BENEA REACH jeví až neuvěřitelně funkční a ve svém důsledku naznačuje, že tyto dva styly se setkávají i tam, kde si to ani neuvědomujeme (vezměme třeba ty již zmíněné THE OCEAN). Hrubozrnný zvukový kabátec pak jen podtrhává snahu skupiny o hodně temný výraz, čemuž odpovídá i vokální složka, která těká od chroptivě vyšponovaného řevu až k různě nálady dobarvujícím výstřelkům, kterými jsou například krátké zastřeně zpěvné chóry v „Inheritor“, které svojí ladností kontrastují s nervózní náladou skladby. Zvuková a produkční stránka je tím hlavním scelujícím faktorem, který z často velmi rozdílně pojatých skladeb tvoří fungující celek. Tomu samozřejmě přispívá i šikovná dramaturgie, kdy seřazení skladeb neskáče mezi největšími kontrasty. K sonické mlze na konci „Venerate“ a závěrečné kosmicky prostorné a líně se plazící akustice „Drapery“ se tak postupně propracováváme již obeznámeni s mnohými „výstřelky“ a připraveni i na netradiční polohy, které skupina umí šikovně vkomponovat do svých aranží.