Musel jsem se smát, když jsem nedávno viděl u kolegů z Marastu v novinkách velkolepě vypadajícího Zakka Wyldea, bok po bohu s jistým Alexi Laihem a nějakým kytarovým cmrndalem, která si říká Steve Vai. Důvodem veselí nebyla ani tak fotka, jako spíš trefné LooMisovo (píše se LooMisa-Koziskovo, ty chitráku! – pozn. korektora) překřtění na Zakka Vidle. Přesně to mě totiž taky napadlo, když jsem poprvé zaslechl letošní album „Mafia“.
Zakk si v rockovém světě získal mnoho fanoušků a velký respekt za svoje kytarové umění. Jistě, to je nezpochybnitelné. Osobně si však myslím, že má svůj vrchol už dávno za sebou. Nejspíš od doby, kdy debutoval na Ozzyho albu z roku 1988 „No Rest for the Wicked“. Pak byl sice stále vynikající, ale ne úplně ten nejlepší. Úspěchy pozdějších alb Ozzyho přece jen tkví už trochu někde jinde než v kytaře (i když i tam má jistě lví podíl). A naopak „No Rest…“ bylo zářným příkladem toho, jak dokáže skvělá kytarová práce zachránit jinak vcelku průměrné album. No nic. Zakk už to do nás docela dlouho hustí mimo jiné i pod značkou BLS a já nikoli poprvé začínám uvažovat o tom, jestli není náhodou tak trochu agro pozitivní. Už od doby, kdy si nechal narůst vousy a prezentuje se jako ortodoxní kovaný rokér, mi začalo cosi nelibě zavánět (a fusekle jsi od té doby měnil? – pozn. red.). Situaci však zachránilo podle mého stále skvělé a zatím asi nejlepší album BLS „The Blessed Hellride“ a kolekce cajdáků „Hangover Music Vol. VI“, kterou jsem sice před rokem mírně přehodnotil, ale na druhou stranu není až tak úplně reprezentativní studiovkou.
Tou je až současná „Mafia“, na kterou můžu říct jen : „Uff!“. Ne, nevadí mi, že hudebně je Zakk přesně tam, kde skončil posledně. Sice se snaží trošku experimentovat s kytarovými efekty, což je znát už v první skladbě „Fire it Up“, ale jak říkám... nohama pořád pevně ve svém. Mnohem víc mi vadí, že album čítá celkem čtrnáct písniček, z nichž některé od sebe skoro ani nerozeznáte. Je tu pravda pár lehounkých výjimek, co trochu osvěží duši posluchače. Ale je jich zoufale málo. 14! Božínku. Za dobu, co jsem tohle album naposlouchával na recenzi, jsem nebyl s to ho doposlechnout ani jednou v celku. Prostě to nešlo. Hodně za to může stavba písniček, což je kapitola sama pro sebe. Je totiž kompletně v agro duchu. A je to docela dost slyšet. Kdyby tu byly aspoň nějaké klávesy, akustika…prostě něco čeho by se znuděný posluchač mohl chytit. Ne. Nic. Jen riffy těžké jak parní válec a stejně tak i zajímavé. A do toho zběsile dokonalá sóla, které však jen ostře kontrastují s vidláckým podkladem, čímž ještě víc obkreslují slabiny materiálu. Zakkův „zpěv“ zůstal tradičně v intencích slabší varianty Ozzyho. Ale Zakku…Ozzy je jen jeden. I když k němu máš možná blízko. Nikdy Ozzym nebudeš. A víš proč? V čem je ten recept Ozzyho alb na úspěch? Proč je Ozzy tak ceněný, přestože má tak mizerný a nezpěvný hlas? Je to jednoduché. Neuzavírá se před novými vyhlídkami, zkouší nové postupy, nechá se vést svým enormním citem pro hudbu a hlavně (!) dává na alba jen ty nejlepší písničky. Co na tom že je vydává po šesti letech? Tvrdíš, že kdyby na tvých albech zpíval Ozzy, byla by to jeho alba. Jistě. Byla. Jenže ze čtrnácti písni „Mafie“ by si on vybral tak maximálně skvělou desítku „Too Tough to Die“ a výbornou závěrečnou „Dirt on the Grave“. Víc nic. Dvě písničky o celkové délce necelých šesti minut. Ale to je z padesátiminutového alba kurva málo. Soráč, ale dneska fakt víc bodů neurvu.
Chápu, že posun hudebních hranic není posláním hudby BLS. Nevadí mi rokérská image, pokud je podepřena kvalitnější a poslouchatelnější tvorbou, jako tomu už v minulosti bylo. Ale tohle tohle fakt ne… Delší tvůrčí pauza by BLS rozhodně prospěla.
