KLADIVO NA ČARODĚJNICE - Církevní spravedlnost v praxi 1/2

KLADIVO NA ČARODĚJNICE - Církevní spravedlnost v praxi 1/2

KLADIVO NA ČARODĚJNICE - Církevní spravedlnost v praxi 1/2

KLADIVO NA ČARODĚJNICE - Církevní spravedlnost v praxi 1/2

Ve světle pravdy člověk se ztrácí,
Když bezmoc křičí do ticha.
Hranice moci je konspirací,
Jíž oheň víry rozdmýchá,
Zpečetí srdce v hrudníku života.
A v očích svědků - záře i temnota
Bezcílných, lživých cest.
Jen slza… jen slza na tváři dá se dál nést.

J.F.

Svobodný straník

Na otázku, kdo byl vlastně JindřichFrantišek Boblig z Edelstadtu a proč dělal to, co dělal, dodnes neexistuje uspokojivá odpověď. Pro historické badatele není znepokojivý pouze fakt, že v naší vlasti docházelo k upalování nevinných lidí ještě na prahu osvícenecké revoluce, ale daleko palčivější je tajemství konkrétního motivu, dle jehož vzorce Boblig roztáčel krvavé inkviziční procesy. Jedni se přiklánějí k jeho sadisticky založené osobnosti, jež mu měla v důsledku umožňovat, aby si svlékání mladých dívek před soudním tribunálem a následnou destrukci těl v mučírnách mohl užívat plnými doušky. Druhá část historiků sází na dvě dcery, kterým chtěl Boblig obludným vykonáváním zvěrstev ve jménu Boha zajistit tučné věno, neboť zabavený majetek odsouzených propadal zpravidla vrchnosti a inkvizitorovi. Poslední část odborníků je přesvědčena, že za vším šílenstvím stála docela obyčejná hrabivost a posedlost hromaděním majetku. Nejslavnější a dle mého soudu rovněž i nejlepší film Otakra Vávry výše uvedenou dichotomii tří historických názorů prakticky neřeší. Ostatně ani nemusí.

Kladivo na čarodějnice (1969) reprezentuje Bobliga jako mimořádně odpudivého tvora bez jakéhokoliv respektu k lidskému životu, jehož jedinou motivací jsou majetek a bezmezná moc. Vávra a scenáristka Ester Krumbachová při psaní vycházeli především z historického románu Václava KaplickéhoKladivo na čarodějnice (1963). Dějovou kostru románu spisovatel poskládal z dochovaných autentických zápisů mapujících inkviziční procesy, které probíhaly na Šumpersku a v okolí Velkých Losin mezi lety 1678 a 1695. Tyto dochované prameny, kniha Kaplického a několik kusých informací o životě Bobliga tvoří základ, který Vávrovi umožnil natočit sugestivní obžalobu nábožensky motivovaných praktik, aniž by se musel striktně držet všech historických událostí a faktů. Jeho černočerný filmařský diamant není starověkým dokumentem, ale znepokojivým mementem před zneužitím moci, které sílu těží z historických skutečností.

KLADIVO NA ČARODĚJNICE

V souvislosti se snímkem Kladivo na čarodějnice se často skloňuje i paralela ke kolektivizačním čistkám během padesátých let. Paralela přiznaná a záměrná, což vrhá matné světlo na osobu samotného režiséra. Se životem jednoho z našich nejvýznamnějších filmařů je to nesmírně složité. Nevíme o něm prakticky nic, co by nevypověděl samotný Vávra. Zůstává prototypem klasické legendy opředené úspěchy i černými skvrnami, které na jeho životní mapě zanechávají nečitelné plochy. Jak na tom byl Vávra s politikou? Víme bezpečně, že roku 1945 vstoupil do KSČ, což dráždilo některé z jeho spolupracovníků. Copak později neviděl, co se kolem něj dělo? Žil během padesátých let v jiné zemi? Jak mohl v tak nesvobodné době tvořit svobodné umění? Nezbývá, než si přiznat, že Vávra byl vlastně takovým přizpůsobivým politickým chameleonem. Pracovníkem s ohebnou páteří, která mu umožnila zvítězit za každého režimu. Právě v tom tkvělo tajemství jeho úspěchu. Jako milovník historie se vyhnul (většinou) točení politických agitek tím, že natáčel agitky historické, jež bohužel překrucovaly povědomí mladé generace o našich dějinách.

I když jeho Husitská trilogie (1954–1956) obsahuje drahou výpravu, perfektní kostýmy, slušnou atmosféru a na svou dobu skvěle zpracované bojové sekvence, zůstává zároveň prolezlá ideologií. Tohle však pro Kladivo neplatí, alespoň ne v tom negativním slova smyslu. Jestliže u Jana Žižky (1955) sloužila užitá ideologie k prosazení ideálů budovatelského nadšení, Kladivo na čarodějnice ukazuje hrůznou podstatu komunistické moci ukrytou ve spleti církevních dogmat a historických kulis. Začátek natáčení třiatřicátého celovečerního filmu Otakara Vávry započalo 30. března 1969. V dubnu téhož roku se stal Gustav Husák prvním tajemníkem KSČ a ke slovu se přihlásil zcela jiný druh honu na čarodějnice. Soumrak politického uvolnění nabíral na síle a drtivá většina herců na place byla naladěna proti totalitnímu režimu. Dle očitých svědectví byl vývojem událostí znechucen i samotný Vávra, který ještě krátce před natáčením zvýraznil kontury scénáře popisující samotné inkviziční procesy. Ve světle těchto skutečností sedí na Vávru nálepka „oportunní straník“. Kladivo na čarodějnice je tedy v důsledku jedním z posledních filmů, jež uzavírají relativně svobodné tvůrčí období šedesátých let.

Po delší prodlevě obohatí naše filmové putování kolega DarthArt, který byl tak laskav a sepsal několik osobních postřehů z míst, kde v minulosti doslova vyhasínaly životy nesmyslně popravených lidí. Vzhůru do hlubin temné místnosti!

KLADIVO NA ČARODĚJNICE

Ve jménu Boha

Světské a církevní trestní jednání proti čarodějnicím a čarodějům, neboli čarodějnické procesy, mají kořeny v dávném starověku. První zmínky o pronásledování čarodějnic sahají až do staré Babylonie, kde byl na základě Chammurapiho zákoníku vůbec poprvé schválen ordál, tedy boží soud užívaný tam, kde klasické právní prostředky a shánění důkazních materiálů selhaly. Indové, Chetité, Peršané, staří Řekové. Každá kultura pohlížela na pletky s ďáblem vlastní optikou. Babyloňané proti kacířství, čarodějnictví a bludařství preferovali užití vody, Řekové přísahali na očišťující moc plamenů... a tak podobně. Jedno však bylo stejné pro všechny. Čarodějnictví bylo vnímáno jako jedna z nejtěžších forem zločinů. I usvědčený vrah se mohl těšit na lepší zacházení, než jakého se dostalo osobám obviněným ze závažných prohřešků proti Bohu a je docela jedno, zdali si pod Bohem představíme vousatého pána s pleší, bytost se sloní hlavou či krásnou mladou ženu s váhami v jedné ruce a s mečem v druhé.

Pokud se řekne „čarodějnické procesy“ a „inkvizice“, drtivou většinu jako první napadne středověk, Evropa a také období od 15. do 18. století, přičemž vykonavateli světského a církevního práva se stávali katolíci i protestantská vrchnost. Tou dobou začal smrťák opět kosit ve velkém. Z Německa, Itálie či Španělska si jeho kostnaté pracky našly cestu do Afriky, Austrálie i Ameriky. Některé domorodé kmeny vedly proti bezvěrcům vlastní druh války již dávno před tím, ale třeba do Nového světa (dnešní USA) zatáhli inkviziční principy bílí kolonizátoři.

Zpočátku přitom nebylo tak zle. Španělský kněz a arcibiskup Agobard z Lyonu na čarodějnictví nevěřil. Stejně jako představitel křesťanské anglosaské misie Svatý Bonifác nebo papež Řehoř VII., který v 11. století zakázal dánskému králi Haraldovi zahájit proces s údajnými čarodějnicemi. K rapidnímu sestupu do pekel došlo až v souvislosti s prvními křížovými výpravami a proniknutím do arabského světa. Relativně mírnou exkomunikaci (vyloučení či vyobcování ze společnosti) brzy nahradilo útrpné právo a lidské osudy začaly být lámány v loukotích, drceny palečnicemi a páleny na hranicích.

KLADIVO NA ČARODĚJNICE

K této razantní změně dopomohl okamžik, kdy se čarodějnictví a kacířství sloučily dohromady, díky čemuž mohlo být na obviněných vyžadováno světské a církevní potrestání. Roku 1326 vydal papež Jan XXII. bulu „Super illius specula“ schvalující razantní potírání čarodějnictví a zároveň historicky první dokument vydaný tištěnou formou. Mimořádně pověrčivý papež byl přesvědčen o tom, že každý, kdo se byť okrajově zajímá o čarodějnictví, je vinen zřeknutím se pravé víry a musí přijmout stejný trest jako kacíři. Netrvalo dlouho a papežští inkvizitoři mohli bez okolků začít s urputným pronásledováním čarodějnic i kouzelníků a v temných kobkách je mučit tak dlouho, dokud „pravda“ nevyjde najevo. Krvavé šílenství posílil roku 1484 ještě papež Inocenc VIII. s další bulou „Summis desiderantes affectibus“. Na tento popud sepsali němečtí dominikáni Jakob Sprenger a Heinrich Kramer knihu Malleus maleficarum (1486), u nás známou jako Kladivo na čarodějnice. Knihu, jež s klasickým učením katolické církve nemá nic společného. Právě z tohoto pseudoprávnického monstra vzešla teze, že moc čarodějnic přichází na svět souložením s mužskými démony. Jinými slovy byly čarodějnice považovány za pozemské zástupce knížete zla. Opravdu krásná doba.

Není oficiálně známo, zdali nedostudovaný právník Boblig z Edelstadtu čerpal své pochybné vědomosti právě z této knihy, ani jestli jí vůbec kdy třímal v rukách. Otakar Vávra z ní však učinil pekelný obelisk, který Boblig využívá k prosazování moci. Výše uvedený útržek historie upomínající na bestialitu lidského druhu přenesl Vávra do mikrokosmu malého města. Do období, v němž věda a zdravý rozum začaly konečně rozmělňovat svatá dogmata a jedinou boží pravdu. Ani úsvit nových pořádků však nedokázal zastavit řetězec událostí, které stály život desítek nevinných obětí. Ještě děsivější je holý fakt, že režisér vycházel z autentických událostí. Čarodějnické procesy se v českých zemích vyskytovaly ojediněle, ale přesto k nim sporadicky docházelo. Inkviziční události ze Šumperska jsou nechvalně proslulé díky důkladnému zaprotokolování výslechů, ale také tím, že k nim docházelo v době, kdy už měly dávno ležet v prachu předešlých dekád. Bohužel, některé věci se patrně nikdy nezmění.  

NISA, POLSKÉ SLEZSKO – Dóm svatého Jakuba v Nise. Obrovský kostel, vedle stejně monstrózní zvonice. Uvnitř hroby osmi biskupů, nádherná výzdoba, dominanta města. Objekt hodný úcty. Jenže... skutečně hodný úcty? Co všechno se ve městě dělo, když tenhle gigant rostl do výšky? A co všechno zaštítila „matička církev“, která si tuhle nádheru nechala postavit?  Mnohé… například čarodějnické procesy. Tady na jižním okraji Slezska je prosazoval biskupský prokurátor Martin Lorenz z Nisy. A přímo ve městě řádili inkvizitoři – a mezi nimi možná i Boblig – takovým způsobem, že město muselo uvolnit samostatnou budovu pro věznění obrovského množství „čarodějnic“. A ještě něco – v Nise postavili dokonce jakousi pec, kde prý jen v jediném dni, 26. září 1639, za příšerných bolestí zemřelo 26 žen. Opravdu tomu dvounožci, který chodil v téhle době po zemi, máme říkat „člověk rozumný“?

KLADIVO NA ČARODĚJNICE

Právo na bolest

Roku 2004 zůstal svět v šoku. Došlo k masivnímu úniku informací, které potvrdily, jak britští vojáci mučili irácké válečné zajatce, stejně jako Američané vězně v Afghánistánu či přímo na půdě americké vojenské základny v Guantánamu. Většina americké populace tehdy vyjádřila upřímné zděšení a zároveň odmítla uvěřit, že by se občané americké národnosti mohli dopouštět takového násilí na jiných lidských bytostech. Drtivá většina ostatních zemí však měla jasno. Zahraniční kritici Spojených států víceméně tvrdili, že brutální mučení demonstruje zakořeněný rasismus, nezdravý imperialismus a pokrytectví Spojených států. Někteří šli ještě dál a na základě dávných křivd poukázali na plošnou devalvaci lidských práv, která je pro Ameriku typická. Jak je vůbec možné, že ve vyspělé, liberálně demokratické společnosti mohlo k něčemu takovému dojít? Statistiky jasně dokazují, že mučení je v současnosti i přes formální zrušení daleko vyšší, než na počátku 19. století. Jak vidno, ani v dnešní moderní době se nedokážeme zbavit archaických praktik. Bez ohledu na sekularizaci nebo též omezení církevního vlivu nedokážeme tyto odporné postupy vymýtit.

Mučení fyzické i psychické, tortura, útrpné právo. Sotva se svět zbavil inkvizitorů, nástup 20. století sebou přinesl novou éru moderních válek a totalitních režimů, kde se mučení aplikovalo na partyzánech, válečných zajatcích a politických vězních. Různé společnosti a právní systémy získaly v průběhu dlouhých desetiletí širokou škálu definic ohledně mučení. V zásadě platí, že jakýkoliv čin způsobující silnou bolest, utrpení, ponižování a psychické deptání se záměrem získat doznání nebo informaci, je protiprávní. V současné době zakazuje mučení Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948 a Ženevská úmluva na ochranu obětí války z roku 1949. Roku 1975 přijalo valné shromáždění OSN Deklaraci o ochraně všech osob před mučením a jiným nelidským či ponižujícím zacházením nebo trestáním. Ostatně už jeden z největších filozofů všech dob, Aristotelés, odvážně poukázal na to, že mučení v rámci právně vymezeného schématu během výslechu má spíše opačný efekt, jelikož nesnesitelná bolest nutí podezřelou osobu lhát. Jenže lidstvo je nepoučitelné. Máme zkrátka v sobě, ničit životy ostatních.

LIBOVOLNÝ HRAD NEBO ZÁMEK, EXPOZICE MUČENÍ – Jak je lidstvo pochybné, uvidíme na každém druhém zámku nebo hradě. Expozice mučíren bývají v historických objektech největšími lákadly, a čím více se průvodci vyžívají v líčení krutostí, tím jsou turisté spokojenější a dávají lajky na sociálních sítích. Hrady pořádají speciální akce, na nádvořích vystupují herci převlečení za katy, předvádějí „opravdovou“ torturu na účastnících výprav a ti se fotí na mobily s palečnicí na rukou nebo přivázaní k pranýři. Zastavují se tu počestné rodinky, míří sem účastníci teambuildingů, které mají harmonizovat vztahy mezi kolegy v práci. Absurdní, když tady celou dobu mluvíme o nejkrutějším násilí. A když se civilizace neustále ohání humanismem, soucitem s trpícími a pomocí bezbranným. A pak se takhle baví? Kolik přesně má uběhnout let, než se z hrůzy a násilí smí stát prostředek zábavy? A zeptám se trochu ostřeji – kolik času ještě uběhne, než se takový „zábavní průmysl“ objeví třeba v Osvětimi?

V různých etapách historie se právnické spisy také zabývaly otázkou, zdali lze mučení v některých situacích chápat jako platný právní nástroj nebo jej lze souhrnně označit za nemorální praktiku. Takové malichernosti ale třeba fašistické a komunistické režimy nikdy neřešily. Naopak. Namísto toho, aby mocenský aparát hleděl kupředu, obrátil svou pozornost do starověku a středověku. Středověcí inkvizitoři vnímali proces výslechů a následných doznání v rovině pečlivě vykonstruovaného představení, kdy zlomení vězni omámení bolestí papouškovali smyšlené historky, které jim do úst vkládali členové soudního tribunálu a především samotní inkvizitoři. Za moderní verzi toho samého můžeme považovat kupříkladu proces s Miladou Horákovou. Španělskou botu nahradilo bití a psychický nátlak, soudní síně doplnily kamery a mikrofony, ale cíl zůstal stejný. Zlomit a následně eliminovat nežádoucí osobu. Obludná preciznost nelidských výslechů a systematické ohýbání pravdy zůstává dávnou upomínkou na temné časy, které totalitní režimy převzaly a modernizovaly. I náš nejslavnější inkvizitor patřil mezi prvotřídní manipulátory. Bezcitné vyvrhele, kteří se chopili moci a začali zasévat strach do lidských srdcí.

PANENSKÉ BŘEŽANY – Vesnice u Prahy je notoricky známá kvůli Reinhardu Heydrichovi. Organizátor holocaustu tu krátce sídlil a odjížděl odtud i v den, kdy jej dostihla spravedlnost v podobě atentátu. O desítky let později pak ve stejné obci byly nalezeny cenné archiválie – filmové záznamy soudního procesu s Rudolfem Slánským a dalšími komunisty, kteří se znelíbili jejich bývalým soudruhům. Podobně jako středověká inkvizice, bolševické vyřizování účtu přináší podobné obrázky – předem odsouzené vězně, stíny kdysi mocných osob. Trosky, ze kterých byla vymlácena veškerá osobitost, které jako automaty odříkávají doznání, jež se naučily nazpaměť. Když se spletou, rychle se opraví s vyděšeným pohledem na vyšetřovatele, kteří by jim chybu pořádně osladili. Stejně jako kdysi popravčí ve službách Bobliga. Některé metody se zkrátka historicky „osvědčily“ a každý gauner je s radostí využije … jen pozor, protože někdy může platit, že „kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá!“ 

KLADIVO NA ČARODĚJNICE

Pán z Edelstadtu

Jindřich František Boblig pocházel ze Zlatých hor (tehdy označovaných jako Cukmantl), kde jeho předkové získali šlechtický titul s notoricky známým přídomkem „z Edelstadtu“. Narodil se pravděpodobně mezi lety 1611 a 1612, ale je dost možné, že na svět přišel ještě dříve. Práva studoval ve Vídni, avšak doktorát nezískal a musel se spokojit s titulem kandidát práv (juris candidatus). Tato hypotetická prohra jej ale nijak významně nelimitovala. K výkonu advokátní a soudcovské praxe mu takové vzdělání bohatě stačilo. Co dělal pak, zůstává otázkou. Je jasné, že advokátní a soudcovskou praxi vykonával, jen není známo kde a jaký měla charakter. Před losinskou vrchností se později často vychloubal, že má na kontě více než čtyřicetiletou praxi. To svádí k oprávněným domněnkám, že se nějakým způsobem mohl zapojit i do procesů v Niském knížectví nebo do jesenických procesů s čarodějnicemi datovaných do rozmezí let 1622 - 1652. Tehdejší vlnu upalování rozpoutalo udání Barbory Schmied, manželky jesenického obecního pastýře. Vlastní manžel ji udal, protože mu údajně měla dát otrávený sýr a způsobila i záměrné hynutí skotu svým čarodějnickým uměním.

MĚSTO JESENÍK, PARČÍK PŘI SILNICI DO LÁZNÍ – Další místo, kde se upalovalo. Dnes předměstí u vlakového nádraží, kdysi volný prostor daleko za městem. Upalovalo se i jinde. Na panství Jánský vrch, kde zemřela příbuzná děkana Lautnera. Upalovalo se za Mohelnicí, kde uhořel sám statečný farář. Upalovalo se ve Zlatých Horách, odkud pocházel zlovolný Boblig. A všude byli lidé vyděšení, paranoidní, zfanatizovaní. Nebo mstiví a zlovolní, jako zřejmě onen pastýř, který rozpoutal inkviziční peklo v Jeseníku. Strašné věci dnes právě tady připomíná kamenný pomník vytesaný do tvaru plamenů. Člověku zatrne, když okolo prochází směrem na výlet, na lázeňskou proceduru nebo jen tak na procházku za pěkného dne. A platí to i o dalších místech, dokonce v Jeseníku – ve Smetanových sadech, do kterých dnes turisty láká nádherný pomník Vincence Priessnitze, se v 17. století zřejmě upalovalo také...

Vzhledem k faktu, že nejslavnější období Bobliga charakterizuje lež a nevýslovný teror, je pravděpodobné, že o svých dřívějších úspěších rovněž lhal, nebo si je při nejmenším přibarvil. Kde ale historie hovoří jasně, je moment, kdy se stal Boblig hlavním činitelem čarodějnických procesů na panství Žerotínů. Jistá žebračka ukradla ze sobotínského kostela hostii pro svou sousedku, které přestala dojit kráva. Dle lidové pověry měla kráva po přidání posvěcené hostie do krmiva začít opět dávat mléko, za což byl žebračce na oplátku přislíben hrách a mouka. Při krádeži, respektive nespolknutí a schování hostie, byla zpozorována mladým ministrantem a rozezlený farář přesvědčený o čarovné podstatě krádeže celou událost nahlásil losinské vrchnosti. Ta nakonec rozhodla přenechat kacířsky motivovanou krádež inkvizičnímu soudu. Hejtman Vinařský byl tedy pověřen hledáním zkušeného justiciára a dokázal ho najít právě v osobě Bobliga, tou dobou žijícím v Olomouci. Vrchnost ani v nejmenším nepočítala s tím, jak hladový a rozpínavý ve skutečnosti Boblig je.

KLADIVO NA ČARODĚJNICE

O hamižnosti Bobliga vypovídají i dochované účetnické záznamy. Jen pro představu. Dostal svou vlastní komnatu, pravidelný přísun jídla, pití a stálý plat. Za rok 1678 mu například bylo vyplaceno celkem šestačtyřicet zlatých za stejný počet dní. Z tohoto ověřeného údaje vyplývá, že peníze nedostával za každý den pobytu v Losinách, ale pouze za ty dny, kdy zasedal inkviziční soud. Ten zasedal stále častěji, jelikož Boblig svou pozornost od chudých stařen brzy obrátil proti majetným měšťanům. Zpočátku to bylo určitě příjemné, jelikož inkvizitor si majetek po upálených lidech rozděloval s losinským panstvem. Vysoce postaveným úředníkům začal zamrzat úsměv ve chvíli, kdy se Boblig utrhl ze řetězu a dostal zálusk na majetek těch nejbohatších. Nikdo ho nedokázal zastavit, nevztahovaly se na něj žádné právnické paragrafy, mohl si dělat, co chtěl, a ti, kteří se mu postavili na odpor, skončili na hranici.

VELKÉ LOSINY, PAPÍRNA – Ruční papírna ve Velkých Losinách je zdejší velké lákadlo. Stojí u hlavní silnice z hor do Šumperka a do Olomouce, fascinuje nádhernou historickou architekturou a v jejích útrobách lze leccos poznat – dějiny letitého řemesla, ducha starých časů a dokonce dílnu, kde se papír ručně dělá dodnes. Podívejte se kolem sebe, možná nějaký slavnostní spis tištěný na losinský papír máte doma. Papírna funguje staletí a už v 17. století se jí dařilo. Zřejmě až tak dobře, že se dostala do Bobligova hledáčku. A proto i žena zdejšího mistra papírníka musela zemřít na hranici… 

Archivy města Šumperk mají na skladě část autentických výslechových protokolů. Zemský archiv v Opavě zase nabízí zachované výslechové protokoly děkana Lautnera, Bobligova nejcennějšího lidského „skalpu“. Dochované písemnosti spadající pod čarodějnické procesy nabízí i Farní úřad Velké Losiny. Pokud jde o nějakou konkrétní charakteristiku, jež nám alespoň letmo osvětlí podstatu samotných výslechů, můžeme zůstat u Archivů města Šumperk.

Zhruba pět set zažloutlých archů je k sobě svázáno několika bílými provázky uprostřed, čímž vytvářejí jakousi iluzi knihy. Písmo se nijak nemění. Je tedy pravděpodobné, že většinu výslechových protokolů zapisoval jediný stálý pisatel, dost možná Bobligův osobní písař Ignác. Text je veden kurentem, německou obdobou novogotického kurzivního písma. Užitý jazyk je asi z devadesáti procent němčina a zbylých deset procent obstarává latina, což má historické opodstatnění. Texty mají systematické uspořádání včetně přesných dat a jmen vyslýchaných. V levé části každého očíslovaného archu jsou ve sloupcích zaznamenány otázky inkvizitora a v té pravé odpovědi podezřelých osob. Inkvizitoři se specializovali na tvorbu takzvaných „čarodějnických motliteb“, které nebohým obětem vkládali do úst, dokud je neznali z paměti. Ani Boblig nebyl výjimkou, přičemž jeho smyšlené fantaskní bláboly obsahují nápadnou útočnost vůči ženám a celou řadu sexistických, ponižujících a vulgárních výrazů. Tahle skutečnost nahrává odborníkům, kteří tvrdí, že Boblig musel trpět nějakou formou sadismu či jinou duševní poruchou. I samotný Otakar Vávra si při zobrazení filmového Bobliga rozhodně nebral servítky.

KLADIVO NA ČARODĚJNICE

Před zapálením hranic

Titul „národní umělec“ sice z principu neotevíral všechny zamčené dveře, ale přeci jen dopřával lidem typu Otakara Vávry jistý komfort ve výběru témat. Pochybuji, že by si literární dílo Václava Kaplického mohl pro filmařské potřeby zadaptovat úplně každý. Vávra navíc platil za tuzemského profesionála, pokud jde o historicky laděné filmy. Za geniální krok ze strany režiséra však považuji především angažování všestranné Ester Krumbachové.

Režisérka, spisovatelka, scenáristka, výtvarnice, ale také scénografka, kostýmní návrhářka a výrazná představitelka československé nové vlny Ester Krumbachová dokázala do vznikajícího scénáře dostat trochu vzletnosti, která zastínila otrockou doslovnost literární předlohy a Vávrovu zálibu v přímočarých dialozích. Krumbachová rovněž stojí za otextováním německé skladby poutníků „Der Tod in Flandern“, jejíž raná melodie sahá až do 15. století. O její popularizaci se postarala německá skladatelka a hráčka na loutnu Elsa Laura von Wolzogen, která z ní učinila oblíbenou odrhovačku vojáků za první světové války. Za dob národního socialismu získala skladba bojovnějšího ducha a dostala se do zpěvníků mládežnické organizace Hitlerjugend. Jeden z nejplodnějších tuzemských skladatelů Jiří Srnka upravil instrumentální rovinu skladby tak, aby pochodový rytmus spíše zdůraznil ponurou náladu, čemuž dopomohl i hromový přednes pražských madrigalistů a koláž tří obrazů Francisca Goyi doprovázející úvodní titulkovou sekvenci. S trochou nadsázky můžeme tvrdit, že textem o zubatém smrťákovi na koni si Krumbachová připsala jisté prvenství. Kdepak chladné severské země. Základy black metalu položila Krumbachová, tedy alespoň pokud jde o lyrickou část věci.

VÍDEŇ, LEOPOLD MUSEUM – Rakouská metropole přetéká slavnými uměleckými sbírkami a k tomu sem ještě vozí další skvosty na krátkodobé výstavy. Jedna z těch památných například představila sérii grafik právě od Francisca Goyi, Los Caprichos. Legendární, avšak velice chmurnou sbírku zobrazení lidských neřestí, hloupostí a zkažených charakterů. Kombinace černé a bílé barvy, technika leptu, která navozuje „prastarý“ dojem, a děsivé výjevy – temné přízraky, alegorie zhouby, pověr, podlosti … a také nejslavnější obraz ze série představující spícího muže, na kterého nalétávají děsy v podobě okřídlených bestií. Výjev má název – Spánek rozumu plodí nestvůry. A přesně tak vystihuje podstatu každého „ismu“ – komunismu, fašismu i bobligismu – kterým se nejlépe daří, když se moudří lidé bojí, mlčí a schovávají. Jako motiv pod úvodní titulky pro Kladivo na čarodějnice byl Goya vybrán naprosto dokonale…

KLADIVO NA ČARODĚJNICE

Mezi peklem a nebem

Ke schválení literárního scénáře došlo 9. října 1968. Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa již byla holou realitou. Pod tíhou nejisté budoucnosti režisér odevzdal finální formu scénáře a tvůrčí skupině Šebor – Bor rovnou dodal i soupisku zvažovaných herců. Přes menší výhrady na adresu až příliš upřímného Josefa Kemra neměli vedoucí dramaturg Vladimír Bor a vedoucí výroby Jiří Šebor s výběrem herců problém. Pouze Ladislav Chudík odřekl po krátkém váhání roli Bobliga. Výsledný výběr zůstává ale i tak krásnou ukázkou československé herecké elity i začínajících herců. Sice to nebyl záměr, ale nelze si nevšimnout, že stranu zla zastupuje česká strana, kdežto dvojici nejvýraznějších kladných postav ztvárnili slovenští herci.

Inkvizičního soudce Bobliga si zahrál moravský rodák a legenda divadelních prken Vladimír Šmeral. Z chudých poměrů se Šmeral vypracoval na úroveň talentovaného divadelního herce s širokým rejstříkem nejrůznějších postav. Divadelní kariéru mu nedokázal zhatit ani pobyt v koncentračním táboře Klettendorf, když se rok před koncem války odmítl rozvést s manželkou, která měla mít údajně židovský původ. Jeho rozmáchlá gesta, horoucí projev, barva hlasu a lpění na specifickém druhu dikce z něj učinila snadno rozpoznatelného herce vybraných mravů. Macheath v Žebrácké opeře, Pískálek ze hry Sen noci svatojánské, nezaměstnaný dělník z veselohry Chceme žít a desítky dalších. Šmeral se stal díky vynaložené píli respektovaným hereckým mistrem. K rozdmýchání jedinečné herecké magie na scéně mu mnohdy stačili jen tři židle, stůl a jeho virtuozita. V soukromí platil Šmeral za inteligentního, sečtělého muže a pravého gentlemana. Na druhou stranu se nikdy netajil levicově orientovaným smýšlením a obdivem k sovětskému vůdci Stalinovi.

Šmeral nebyl žádný kádrový pracovník, záškodník nebo snad politický udavač. Měl zkrátka svůj vlastní pohled na uspořádání světa, který respektovali i jeho herečtí kolegové. Tedy alespoň ti, jímž stálo za to stanout po boku takového herce na jednom pódiu. Filmovému natáčení zrovna nefandil, jelikož režiséři měli tendenci oklešťovat jeho ušlechtilý herecký patos a teatrální gestikulaci tolik typickou pro divadelní prkna. Scénář ho musel opravdu oslovit, stejně tak jméno režiséra. Vávrovy filmy herec obdivoval. V minulosti si střihl malou roličku v jeho historickém dramatu Rozina sebranec (1945), tudíž byl nabídkou hlavní role inkvizitora vyloženě potěšen. K Bobligovi z Edelstadtu přistupoval stejně jako ke kterékoliv jiné roli. Důkladně ji nastudoval, dodal jí osobnost, jedinečnou sadu gest i zvláštností. Všimněme si třeba podivného zvyku filmového Bobliga, kdy si každý pohár vína nejprve naředí teplou vodou. Nemusíme vědět, proč tak Boblig činí, ale je to další detail dodávající postavě komplexnost. Je škoda, že monstrózní velikost Bobliga trochu zastiňuje písaře Ignáce ztvárněného Josefem Kemrem. Nemělo by se zapomínat, že jsou to právě výborné přihrávky Kemra, ze kterých Šmeral těží především.

Obrázek_9

Úlohu děkana Lautnera přijal slovenský herec, někdejší politik, nadšený malíř a dobrosrdečná duše Elo (Emanuel) Romančík. Muž zemitého nepředstíraného herectví, jehož vřelý projev dokázal oživit každou postavu. Po celý život věřil Romančík v dobro ukryté v lidech, podobně jako jeho kolega a kamarád Milan Lasica. Byl beznadějným romantikem a vlastencem s obrovským vnitřním mírem, který dokázal nevtíravým způsobem přenést do svých oduševnělých, povětšinou hrdinných postav. Podobně jako Šmeral začínal i Romančík v divadelním prostředí, aby se díky perfektním výkonům později dostal k filmu. I v hektickém období, kdy střídal jednu roli za druhou, nezapomínal na své rodiště Ružomberok, kam se po celý život vracel a pod korunami stromů maloval přírodní krajinky. Míval i temnější období spojené s alkoholem, což ho v jistých ohledech činilo poněkud nevyzpytatelným, ale jinak býval spolehlivý a maximálně oddaný hereckému řemeslu. Kdo jiný, než takový čistý charakter, mohl ztvárnit ochránce utlačovaných, jakým děkan Lautner bezesporu byl?

Na roli farské kuchařky Zuzany Voglickové kývla neokoukaná trnavská herečka s hlubokýma hnědýma očima Soňa Valentová. Přesněji – roli vzala až poté, co jí dal svolení její manžel, slovenský režisér Pavol Haspra. Mladé herečce bylo sotva třiadvacet let a budoucí film měl obsahovat několik pikantních scén. Po důkladném přečtení scénáře musel Haspra uznat, že nahé scény nejsou samoúčelné, jelikož mají v ději logické opodstatnění. Se Soňou Valentovou na palubě získaly strany dobra a zla svou definitivní podobu. Natáčení trvalo necelé čtyři měsíce. Přesněji od 30. března do 18. července 1969. O výši rozpočtu kolují různé domněnky a nedá se v tomto ohledu spoléhat ani na důvěryhodné zdroje (hypotetická částka se pohybuje v rozmezí od tří do šesti milionů korun). Kladivo na čarodějnice je přesně tím filmem, kde i na malém prostoru zazáří každý herec. Kvarteto výše uvedených postav je pouhou špičkou ledovce, o čemž se přesvědčíme v následující části našeho povídání, kde se na film podíváme zblízka.

Čtěte také:      SEVEROMORAVSKÉ ČARODĚJNICKÉ PROCESY - inkviziční soudce J. F. Boblig z Edelstadtu

#KladivoNaCarodejnice

 8

Další informace

Stopáž: 103 min.

Režie: Otakar Vávra
Předloha: Václav Kaplický (kniha)
Scénář: Otakar Vávra, Ester Krumbachová
Kamera: Josef Illík
Hudba: Jiří Srnka
Hrají: Elo Romančík, Vladimír Šmeral, Soňa Valentová, Josef Kemr, Lola Skrbková, Jiřina Štěpničková, Marie Nademlejnská, Miriam Kantorková, Lubor Tokoš, Blažena Holišová, Jaroslava Obermaierová, Jiří Holý, Rudolf Krátký, Čestmír Řanda st., Blanka Waleská, Martin Růžek, Josef Bláha, Eduard Cupák, Ilja Prachař, Gustav Opočenský, Václav Lohniský, Jiří Hurta, Štěpán Zemánek, František Holar, Zdeněk Kryzánek, Miloš Willig, Josef Mixa, Josef Elsner, Karel Bělohradský, Karel Čížek, Zdeněk Dohnal, Eduard Pavlíček, Jan Pohan, Marie Cingrošová, Ladislav Gzela, Miloš Hájek, Zdeněk Hodr, Zbyněk Jirmář, Jiří Lír, Vladimír Navrátil, Jindřiška Gabriela Preissová, Jan Prokeš, Boleslava Svobodová, Vladimír Švabík, Alois Vachek, Martin Kapoun, I. Horká, E. Lázničková, J. Odehnalová, M. Svoboda, J. Umlauf, Zdeněk Derka, Vladimír Šebesta, I. Bobková, J. Janovcová, O. Mazůrek, M. Ždánská, Otakar Rademacher, J. Bartoš, L. Kot, Yvonne Kodoňová, Zuzana Rumlová, L. Divišová, E. Maragnová, S. Procházková, R. Propperová, L. Šindlerová, Gisela Mattishent, Zbyněk Bruthans