Zachraňte koně, křičel jsem tisíckráááát.... Ale jo, nakonec jsem si zvyknul i na jejich novou reinkarnaci. Popravdě řečeno se mi postupem času docela zalíbila. Při pozorném poslechu totiž jasně vyjde najevo, že přes brutální změnu stylu jsou to pořád oni, že pod koženou vestou jim bije pravověrné trampské srdce. Nemálo písní z této desky jistě zlidoví a stane se ozdobou táborákových sešlostí, pochopitelně ve výrazně subtilnějším kabátku, beze všech těch drahých a bombastických aranží, předimenzovaných symfonických orchestrů a řvoucích kytar. Jediné, co mi ve finále vadí, je patetické krákorání nějakého čingisKhána, které civilně-emotivnímu přednesu Romana Horkého nesahá ani po kotlíky...