Tak na tohle album jsem se těšil hodně dlouho. Vlastně už od vydání debutu, který v době svého vzniku ukázkově zapadl v uragánu jiných desek a byl by se utopil v moři zapomnění, kdyby si ho nevšimlo mé bystré oko a z propadliště dějin ho nevylovilo. S překvapením jsem zjistil, že jde o projekt blízkého přítele mých (tou dobou už asi dva měsíce) oblíbených SYMPHONY X, který si na realizaci svých snů dokonce pozval i jejich bubeníka a jako pomocnou aranžérskou ruku přibral i borečka „Majkí“ Romea. Neznámý dobrodinec se jmenoval Nick van Dyk a to co vzniklo pod hlavičkou bezejmenné prvotiny REDEMPTION vůbec nebylo špatné.

Až na jeden detail, který celé snažení ukázkově pohřbil. Ten detail byl zpěvák Rick Mythiasin působící svého času v třetiligové heavy partičce STEEL PROPHET. Kvalitní materiál debutu jeho přítomností hrubě utrpěl, ale ani Rickův protestantský výsostně nedobrý zpěv nemohl pohřbít zřejmé hudební ambice projektu. Nick totiž nechal v jedné skladbě debutu rozeznít hlas hostujícího Raye Aldera, zpěváka famózních FATES WARNING, čímž mi definitivně zamotal hlavu. Absolutně jsem nepochopil, proč Ray nenazpíval celé album a  vroucně se modlil, aby tomu už příště bylo jinak. Byl jsem vyslyšen! Pocit blaženého zadostiučinění při ohlášení novinky „The Fullness of Time“, na němž skutečně zpívá jen a pouze Ray, bych jen těžko popsal slovy. Stejně tak jako první poslech otvíráku „Threads“, kde je hned ze začátku ke slyšení můj nejzamilovanější motiv z celé tvorby SYMPHONY X, ústřední motiv skladeb „Accolade“. Hezký tribut kámošům. Ale nenechte se mýlit. Celá deska je sice stylově zhruba srovnatelná s poslední tvorbou SYMPHONY X a věřím, že si určitě najde cestu k nemálo jejich příznivcům, přesto se však nejedená o úplnou kopírku. I přes určité vlivy si REDEMPTION žijí vlastním životem, protkaným drsnými riffy, progresivní stavbou skladeb, výraznými melodiemi i nenapodobitelným hrdlem Raye Aldera. Celé snažení má vlastně jen pět částí, z nichž zmiňovaná „Threads“ plní funkci razantního úvodu, druhá náladová epická „Parker´s Eyes“ pak definuje přidanou hodnotu REDEMPTION, čtvrtá „Sapphire“ je ukázkovým čtvrthodinovým progresivním monolitem a závěrečná čtyřdílná titulní „The Fullness of Time“ je klasickým koncepčním dílkem, bez kterého by se neobešlo žádné stěžejní tvrdě metalové album. Stejně jako SYMPHONY X i mnozí další, nejsou REDEMPTION čistou progresí, v mnoha momentech tak spadají „pouze“ do škatulky propracovaného power metalu, ale upřímně. Koho zajímají formality? Důležitý je že hoblujou a že do hoblingu huláká ten správnej hulákač. Všechno ostatní je podružný. Kromě kvality materiálu, která je naštěstí docela vysoko.

Z kritického hlediska tudíž můžu vytknout jen dvě věci. Celkovou standardnost materiálu, který ač skvěle udělaný, neposunuje žánr nikam dál. A upřímně, přijde mi že na to ani nemá. Většina alba zní sice skvěle, ale oproti takovým DREAM THEATER, nebo již zmiňovaným SMYPHONY X až moc formálně a normálně. Z hudby je cítit, že se někdo moc snažil, aby vše dopadlo, tak jak to dopadlo a dal v šanc i pomyslnou hudební rezervu, jejíž absence je na „The Fullness of Time“ cítit jako lehká křeč v pozadí (mám na mysli hudební pozadí :-) ). Druhá věc je prapodivná kompozice „Scarred“. Ta mi přijde jako nemístný tribut MEGADETH. Už jen z principu a kontextu ostatních skladeb nechápu proč nutit Aldera do mluvozpěvu a riffovat jako kníkal Dave. Nebo nám chtěl autor ukázat, jak by mohli znít MEGADETH, kdyby uměli hrát a zpívat? Na závěr nemohu nedodat, že u produke byl přítomen slavný Tommy Newton (HELLOWEEN, UFO, ARK...) a na pěvecký post byl nějakou dobu zamýšlen i skvělý Corey Brown (Magnitude 9, Section XVI).