THE FOREST FORGETS - Of Wind & Willows
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pochybujete o dávno známé pravdě, že dobrý zpěvák dělá polovinu výsledného dojmu, který si posluchač z té které kapely odnese? Pak vám za příklad může posloužit parta skvělých muzikantů kolem kytaristy a taktéž klávesáka Nicka van Dicka. Na případu REDEMPTION je totiž zcela zřetelně vidět, že stačí vyměnit ukňučeného výškaře za božské hrdlo FATES WARNINGovského Raye Adlera, stačí trochu dopilovat kostry skladeb a v neposlední řadě přidat i nějaké ty silnější melodické linky a ze zakrslého keříku „Redemption“ nám může vykvést příjemně vonící růžička „The Fullness Of Time“. Co na tom, že originalitou má k Záhorské růži setsakra daleko.
O dva roky později tu máme pokus třetí a musím se bez mučení přiznat, že seznamovací poslech nedopadl příliš dobře. Budeme-li se pídit po příčinách, nutně skončíme u velké podobnosti s mladší sestřičkou, a třebaže i tu občas sráželo drhnutí kytar tolik typické pro progresivní metal konce minulého století (nosný motiv „Threads“ kupříkladu), tady je podobných regresí ještě mnohem víc. Ale nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Stačí si opět ujasnit, že REDEMPTION prostě ani náhodou nejsou inovátory stylu a pak už jen opakovaně poslouchat.
A ono to skutečně zafunguje, květ se před vámi postupně otevře a „The Origins Of Ruin“ ukáže své kouzlo, které tentokráte spočívá především v silných refrénech. Úvodní „The Suffocating Silence“, košatá desetiminutovka „Memory“ nebo výstavní závěrečný opus „Fall On You“, to všechno jsou skutečně povedená čísla. Jako další plus nutno přičíst i mrazivé smutnění v titulní skladbě, což je pochopitelně největší zásluha mistra Adlera a jedním dechem doznávám, že zpívat celou nahrávku někdo menší jeho kvalit, celkový dojem by byl určitě slabší. V tomhle spojení však všechno funguje, navíc když se Rayovi opět podařilo znít jinak (a podle mnohých dokonce ještě lépe), než v domácím uskupení. Problém tedy může nastat u osob, které přes shora uvedená varování budou od kapely chtít něco víc, než jen přehrávání dávno vymyšlených fines s úžasným vokálem. Nic takového totiž nenaleznou a na potvrzení těchto slov mají REDEMPTION ve svém arzenálu všechna progresivně metalová klišé, co jich jen je. Stačí si nezaujatě poslechnout úvod „The Death Of Faith And Reasons“ nebo „Used To Be“, to jsou přece hoblovačky se vším všudy. A přítomnost sólových výstupů - téměř ničím nepřekvapujících soubojů kytary a kláves či zdlouhavého riffování s občasným vynecháváním dob - v každé skladbě taktéž může na některé jedince působit jako červený hadr na býka. Inu, to už je riziko povolání a ty, kdož nesneseš trochu toho předvádění se, raději ruce pryč.
Pokud tedy zapomeneme na hodně průměrný debut a za skutečně reprezentativní vezmeme až druhý albový zápis, vychází nám novinka o chlup slabší. Zda-li je to větším očekáváním, či prostě skupina přece jen od posledně slevila, to už nechám na vašem posouzení. Za sebe dodám, že jde určitě o příjemný poslech, ale nic víc. Někdy/někomu to stačí, jindy/jinému ne.
Progresivní metal v těch nejklasičtějších žánrových mantinelech a podruhé s panem Adlerem za mikrofonem.
7,5 / 10
Nicolas van Dyk
- kytara, klávesy
Ray Alder
- zpěv
Bernie Versailles
- kytara
Sean Andrews
- basa
Chris Duarte
- bicí
1. The Suffocating Silence
2. Bleed Me Dry
3. The Death Of Faith & Reason
4. Memory
5. The Origins Of Ruin
6. Man Of Glass
7. Blind My Eyes
8. Used To Be
9. Fall On You
Long Night's Journey Into Day (2018)
The Art Of Loss (2016)
This Mortal Coil (2011)
Snowfall On Judgment Day (2009)
Frozen In The Moment - Live In Atlanta (2009)
The Origins Of Ruin (2007)
The Fullness Of Time (2005)
Redemption (2002)
-bez slovního hodnocení-
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Moje první setkání s tvorbou této rakouské kapely probíhá za asistence emocemi prosycené muziky z různých "post" žánrů. Je tam dostatek nápadů i děje, aby to utáhlo přes hodinu trvající stopáž a zároveň motivovalo k opětovnému poslechu. Fakt supr chlapy!
Tradiční melodický heavy metal, ovšem výborný. Na desce je vše v pořádku, kvalitním zpěvem počínaje a vymazlenou produkcí konče. V rámci žánru mohu jen doporučit, jen tomu chybí nějaká ta vlastní přidaná hodnota.
Zmar nad zmar. GRAVE DIGGER přestali být opravdu zajímaví někdy kolem alba "Ballads Of A Hangman" (2009) a od té doby už si vlastně jen zoufale tahají ze své riffové zastavárny, co jim dříve nepřišlo dost dobré. A tentokráte to tedy rozhodně dobré není.
Parádní švédský old school death, který se vrací v čase do devadesátek a servíruje správně dusivou porci švédské žánrové klasiky zarámovanou do charakteristického chrastivého zvuku. Tohle by mělo chutnat především fanouškům starých DISMEMBER a ENTOMBED.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.