Pochybujete o dávno známé pravdě, že dobrý zpěvák dělá polovinu výsledného dojmu, který si posluchač z té které kapely odnese? Pak vám za příklad může posloužit parta skvělých muzikantů kolem kytaristy a taktéž klávesáka Nicka van Dicka. Na případu REDEMPTION je totiž zcela zřetelně vidět, že stačí vyměnit ukňučeného výškaře za božské hrdlo FATES WARNINGovského Raye Adlera, stačí trochu dopilovat kostry skladeb a v neposlední řadě přidat i nějaké ty silnější melodické linky a ze zakrslého keříku „Redemption“ nám může vykvést příjemně vonící růžička „The Fullness Of Time“. Co na tom, že originalitou má k Záhorské růži setsakra daleko.

O dva roky později tu máme pokus třetí a musím se bez mučení přiznat, že seznamovací poslech nedopadl příliš dobře. Budeme-li se pídit po příčinách, nutně skončíme u velké podobnosti s mladší sestřičkou, a třebaže i tu občas sráželo drhnutí kytar tolik typické pro progresivní metal konce minulého století (nosný motiv „Threads“ kupříkladu), tady je podobných regresí ještě mnohem víc. Ale nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Stačí si opět ujasnit, že REDEMPTION prostě ani náhodou nejsou inovátory stylu a pak už jen opakovaně poslouchat.

A ono to skutečně zafunguje, květ se před vámi postupně otevře a „The Origins Of Ruin“ ukáže své kouzlo, které tentokráte spočívá především v silných refrénech. Úvodní „The Suffocating Silence“, košatá desetiminutovka „Memory“ nebo výstavní závěrečný opus „Fall On You“, to všechno jsou skutečně povedená čísla. Jako další plus nutno přičíst i mrazivé smutnění v titulní skladbě, což je pochopitelně největší zásluha mistra Adlera a jedním dechem doznávám, že zpívat celou nahrávku někdo menší jeho kvalit, celkový dojem by byl určitě slabší. V tomhle spojení však všechno funguje, navíc když se Rayovi opět podařilo znít jinak (a podle mnohých dokonce ještě lépe), než v domácím uskupení. Problém tedy může nastat u osob, které přes shora uvedená varování budou od kapely chtít něco víc, než jen přehrávání dávno vymyšlených fines s úžasným vokálem. Nic takového totiž nenaleznou a na potvrzení těchto slov mají REDEMPTION ve svém arzenálu všechna progresivně metalová klišé, co jich jen je. Stačí si nezaujatě poslechnout úvod „The Death Of Faith And Reasons“ nebo „Used To Be“, to jsou přece hoblovačky se vším všudy. A přítomnost sólových výstupů - téměř ničím nepřekvapujících soubojů kytary a kláves či zdlouhavého riffování s občasným vynecháváním dob - v každé skladbě taktéž může na některé jedince působit jako červený hadr na býka. Inu, to už je riziko povolání a ty, kdož nesneseš trochu toho předvádění se, raději ruce pryč.

Pokud tedy zapomeneme na hodně průměrný debut a za skutečně reprezentativní vezmeme až druhý albový zápis, vychází nám novinka o chlup slabší. Zda-li je to větším očekáváním, či prostě skupina přece jen od posledně slevila, to už nechám na vašem posouzení. Za sebe dodám, že jde určitě o příjemný poslech, ale nic víc. Někdy/někomu to stačí, jindy/jinému ne.