Rok 2011 se do progmetalové kroniky jistojistě nezapíše zrovna písmem nejzlatějším. Cožpak o to, stále z tohoto ranku nejpopulárnější Američané DREAM THEATER na novém startu dali jasně najevo, že to půjde i bez dříve nepostradatelného Mika Portnoye, byť se to neobešlo bez vydatné pomoci „inspiračního“ zdroje ze svého nejlepšího období, a i PAIN OF SALVATION druhým dílem retro kolekce zdárně složili reparát. Potěšila i „Ztracená komunikace“ švédských melancholiků WOLVERINE, která naštěstí nevykazovala žádný úbytek nápadů či citu pro pochmurnost motivů. Jejich kolegové OPETH na tom jsou podstatně hůř a chvála nepatří ani vyhaslým švédských kolegům EVERGREY a překvapivě podobně kompozičně vystříleným SYMPHONY X. Ne úplně příznivou bilanci mohla zvrátit parta kolem Nicka Van Dyka, která před 2 lety v pozici outsidera knokautovala v ringu samotné DREAM THEATER a to bez jediného šrámu na obličeji, čímž si získala zaslouženou pozornost kritiků i nadšených posluchačů této hudby.

REDEMPTION nikdy nepatřili mezi nějaké inovátory stylu a vždy se pevně drželi zažitých hodnot. Jejich úspěšná variace na progresivní metal tak spočívala především v lahodné konfrontaci instrumentální vytříbenosti s hitovým písničkářstvím. Nebudeme si nalhávat, i tito sympatičtí Američané si libují v množství not, to ostatně není žádnou novinkou, jenže sami si velmi správně uvědomují, že počet notiček automaticky neznamená záruku k úspěchu. Pokud je ovšem někdo vhodně nenaskládá natolik šikovně, aby vytvořily zajímavý celek, který je posléze nazván dobrou skladbou. Naštěstí tímto darem disponuje i výše jmenovaný leader Nick Van Dyk, který tyto schopnosti maximálně zúročil právě na minulém počinu. Bylo by však ode mě poněkud nezdvořilé, pakliže bych vyzdvihnoval jen Nickovu práci, když velkou zásluhou na dosažení triumfu měla pochopitelně celá dokonale semknutá skupina, konečně naplno využívající svých ostrých loktů. Když navíc ve svém arsenálu uplatní takové eso, jako je hlas Raye Adlera, pěvce prudce nedoceněných FATES WARNING, není divu, že úspěch byl nasnadě.

Jenže již 12 měsíců jsme v roce 2011 a všechno je jinak! A to i přesto, že první poslechy jen sotva probudí podezření, že by na letošní nahrávce cokoliv neklapalo tak, jak by ve skutečnosti klapat mělo. Všechny atributy totiž pevně stojí na svých flecích a i Adler nepřekvapivě podává tradičně skvělý výkon. Při dalších poslechových zkouškách se ovšem pomalu na povrch vyplavuje odér sterilnosti a nepřekvapivosti. Na jazyk se derou slova o vyhaslosti a známém rčení o několikrát použitém sáčku s čajem. A přitom začátek se povedl. Úvodní dvojzápřah „Path Of The Whirlwind“ a „Blink Of An Eye“ má pořádný šmrnc a rozhodně patří mezi to nejlepší, co se letos podařilo americkým na CD nacpat. Potěší i „Perfect“, která pokukuje až někam do druhé poloviny devadesátých let, kdy FATES WARNING stvořili geniální monolit „A Pleasant Shade Of Grey“, a taky parádní hitovice „Begin Again“. Většina materiálu však uchem stačí jen proletět, určitě neurazit, ale taky nenadchnout. Zkrátka sílu takových kompozic jako jsou „Walls“, „Unformed“ či jakékoliv jiné z „Snowfall On Judgment Day“ neobsahuje novinka dostatečný počet, což považuji za nedostatek naprosto zásadního rázu.

Je obtížné kritizovat kapelu, držící se fochu, který jim jde nejlépe. Už vůbec není příjemné tak zkušeným muzikantům radit, jak ke své tvorbě přistupovat, ale osobně bych se rád dožil alespoň jedné desky, kdy to REDEMPTION zkusí alespoň trochu jinak. Se stejným přístupem se „This Mortal Coil“ a každý jeho další následovník stane pouhým datadiskem předchozích alb, což zrovna u progresivní kapely není úplně nejlichotivější vizitka.