THE FOREST FORGETS - Of Wind & Willows
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Mnoho bolavého prožila v posledních letech kapela kolem Nicka Van Dyka. Nebyl by to ale principál a hlavní tahoun REDEMPTION, aby všechno prožité nepřetavil do vlastních představ o progresivním metalu, který by neměl urazit ani v roce 2018, tedy do nového materiálu. Dlouhá cesta směrem ke dni, světlu a lepším zítřkům tak může začít… a má nového vypravěče!
Největším překvapením je bezesporu nový muž za mikrofonem, neboť jím není nikdo jiný než mozek švédských EVERGREY Tom Englund. Překvapivé spojení, ale hned s prvními tóny jeho hlasu vám dojde, že volba to byla naprosto logická. Navíc, stejně jako v případě jeho předchůdce Raye Aldera, tady Englund nezní jako zpěvák EVERGREY, nýbrž REDEMPTION. Van Dyk má zjevně podobný dar jako Fin Zierler a díky svému vedení melodických linek je schopen i z jasně identifikovatelných hlasů dostat polohy, v nichž jsme je dosud neznali. Nový zpěvák tedy určitě funguje.
Budeme-li pátrat po změnách v obsaženém materiálu, mnoha se jich nedopátráme. Zjevně podle hesel, neopravuj něco, co funguje a ševče, drž se svého kopyta. REDEMPTION mohou zvukově znít aktuálně, největší inspirací jim však stále jsou především DREAM THEATER v dobách své největší slávy. Takový ten devadesátkový prog/power metal, však víte…
Nový materiál přichází v krátkém rozmezí dvou let od příjemného minulého zápisu „The Art Of Loss“, a tak by se člověk mohl obávat ztráty dechu a méně kvalitního materiálu, ale to se naštěstí neděje. Samozřejmě i aktuální nahrávka obsahuje slabší místa a obyčejnější položky typu „Little Man“, titulní skladby nebo třeba bonusu „Noonday Devil“, ale spíše než o nějaký odpad se tady jedná o příliš tradiční vedení skladeb, či hodně (v rámci diskografie i žánru jako takového) fousaté postupy nebo melodie. Á propós, REDEMPTION rozhodně nikdy nebyli a nebudou žádnými trendsettery, pokud se jim však povedou skladby jako „Impermanent“ s hitovým refrénem, povedená klipovka „Someone Else´s Problem“ nebo typicky mrazivá skorobalada „And Yet“, lze si jen pochvalně pobrukovat.
A tak vlastně záleží jen na tom, zda tenhle typ progu můžete nebo ne. Fanoušci REDEMPTION dostanou přesně to, co chtějí slyšet, s hlasem, na který nebudou mít žádný problém si zvyknout, navíc když většina z nich stejně poslouchá i Englundovu domovskou skupinu, protože stylově si jsou obě tělesa hodně blízká. Osobně mám na „Long Night's Journey Into Day“ oblíbené skladby, i skladby, které mi jen prosviští uchem. Přes jistou repetitivnost materiálu však rozhodně převažuje dobrý pocit. Však zkuste na vlastní slechy.
Nový zpěvák, staří REDEMPTION. Občas nesmělý krok trošku jinam, většinu času však pevně ve svých kramflecích. Takže je všechno vlastně v pořádku.
7 / 10
Tom Englund
- zpěv
Nick Van Dyk
- kytary, klávesy
Chris Quirarte
- bicí
Sean Andrews
- baskytara
Vikram Shankar
- klávesy
hosté:
Simone Mularoni
- sólová kytara
Chris Poland
- sólová kytara
1. Eyes You Dare Not Meet In Dreams
2. Someone Else’s Problem
3. The Echo Chamber
4. Impermanent
5. Indulge In Color
6. Little Men
7. And Yet
8. The Last of Me
9. New Year’s Day (U2 cover)
10. Long Night’s Journey Into Day
11. Noonday Devil
12. Someone Else's Problem (radio edit)
Long Night's Journey Into Day (2018)
The Art Of Loss (2016)
This Mortal Coil (2011)
Snowfall On Judgment Day (2009)
Frozen In The Moment - Live In Atlanta (2009)
The Origins Of Ruin (2007)
The Fullness Of Time (2005)
Redemption (2002)
Vydáno: 2018
Vydavatel: Metal Blade Records
Stopáž: 75:33
-bez slovního hodnocení-
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Moje první setkání s tvorbou této rakouské kapely probíhá za asistence emocemi prosycené muziky z různých "post" žánrů. Je tam dostatek nápadů i děje, aby to utáhlo přes hodinu trvající stopáž a zároveň motivovalo k opětovnému poslechu. Fakt supr chlapy!
Tradiční melodický heavy metal, ovšem výborný. Na desce je vše v pořádku, kvalitním zpěvem počínaje a vymazlenou produkcí konče. V rámci žánru mohu jen doporučit, jen tomu chybí nějaká ta vlastní přidaná hodnota.
Zmar nad zmar. GRAVE DIGGER přestali být opravdu zajímaví někdy kolem alba "Ballads Of A Hangman" (2009) a od té doby už si vlastně jen zoufale tahají ze své riffové zastavárny, co jim dříve nepřišlo dost dobré. A tentokráte to tedy rozhodně dobré není.
Parádní švédský old school death, který se vrací v čase do devadesátek a servíruje správně dusivou porci švédské žánrové klasiky zarámovanou do charakteristického chrastivého zvuku. Tohle by mělo chutnat především fanouškům starých DISMEMBER a ENTOMBED.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.