DYSRHYTHMIA - Coffin of Conviction
Instrumentální progrock převrácený na ruby. Parádní náladová deska plná technických fines s typickým svojským rukopisem Colina Marstona, který na posledních dvou deskách střídá basu s druhou elektrickou kytarou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Od 13. prosince 2001 je již "SMRT" minulostí, ale i jako zombie provádí svůj rituál. Tohoto dne ztratil kultovní metalový styl svého vůdce, zakladatele jež byl jediným skutečným členem legendy, která pomohla definovat hudební styl, jemuž propůjčila i své jméno. Hudební svět opustil génius, který se vždy dokázal obklopit výbornými instrumentalisty, s nimiž později natočil výborná alba. Muzikanti se kolem Chucka střídali jak na běžícím pásu, ale DEATH nikdy neztratili vlastní tvář.
Od "Scream Bloody Gore" a principu střídavé intenzity palby (který měl vliv i na následující "Leprosy") se Chuck dokázal propracovat až k virtuózním dílům "Symbolic" a "Sounds of Perserverance".Jestliže na sebe jednotlivá alba vždy navazovala, potom přechod z "Individual thought patterns" k "Symbolic" byl velkým skokem do neznáma, bleskem z čistého nebe, který ze SMRTI udělal pojem nesmrtelný. "Symbolic" již není klasickým death-metalovým albem (vlastně už má k death-metalu poměrně daleko). Najdete zde vlivy všeho druhu, od občasných heavy-metalových riffů, po místy až psychadelicky znějící pasáže. Již první skladba, titulní "Symbolic", přestože dává vzpomenout na časy minulé, nenechává nikoho na pochybách, jedná se o největší pokrok v kariéře DEATH. Po vyslechnutí "Zero tolerance" již každému dojde, že death-metalová škatulka přestala zužovat prsty Chucka i jeho kolegů. I klasické "vyřvávačky" jako "Empty words" nebo "Misanthrope" jsou zbaveny průhledného pojetí a jsou příjemným zpestřením alba. "Sacred Serenity" už ovšem rozvíjí novou tvář DEATH-bez toho, aby ubrala něco z její původní razance a rychlosti, tvoří také společně s "1000 Eyes" a oddechovou "Crystal Mountain" trojici skladeb, při jejichž poslechu nedokážu vyvíjet žádnou další aktivitu. Právě Crystal Mountain" je asi nejpomalejší (zato výborně technicky zvládnutou) kompozicí na albu, uspávačka, na jejímž konci se na chvíli ozve i akustická španělka. Poslední "Perennial Quest" ve svém úplném závěru ukrývá psychadelický minutový kytarový prvek tvořící výbornou tečku za albem, které ještě dlouho nebude zapomenuto.
DEATH už žádné další album nikdy nenatočí. Jejich název dnes zní až jízlivě. Každý život někdy skončí, dříve či později, Chuck se v něm zasadil o to, že jeho hudba bude přežívat dál.
Chuck Schuldiner
- zpěv, kytary
Bobby Koelble
- kytara
Gene Hoglan
- bicí
Kelly Conlon
- basa
1. Symbolic
2. Zero Tolerance
3. Empty Words
4. Sacred Serenity
5. 1000 Eyes
6. Without Judgement
7. Crystal Mountain
8. Misanthrope
9. Perennial Quest
Live In Cottbus 1998 (2005)
Live In Eindhoven (2001)
Live In L.A. (Death & Raw) (2001)
The Sound of Perseverance (1998)
Symbolic (1995)
Individual Thought Patterns (1993)
Fate - The Best Of (1992)
Human (1991)
Spiritual Healing (1990)
Leprosy (1988)
Scream Bloody Gore (1987)
Datum vydání: Úterý, 21. března 1995
Vydavatel: Roadrunner Records
Produkce: Jim Morris Studio: Morrisound
Řečeno slovy mírně zasvěceného laika, album „Symbolic“, to je „death (nebo vlastně DEATH) metal s lidskou tváří“. Rychlý a tvrdý, ale ne zas tolik, aby to bylo na škodu důkladnému prozkoumání jeho nejskrytějších komůrek, technický a progresivní, ovšem pouze tak, aby byl stále čitelný a přehledný, a především plný spousty překrásných melodií, místy dokonce dokonale srdcervoucích (příklad vezměme u sól v „Zero Tolerance“ a „Without Judgement“ nebo v kompletní největší pecce alba „Crystal Mountain“). A tím pádem je nejen logickým milníkem, který završil zřejmě nejspletitější hudební období Smrtky (a který také uvodil něco ještě o fousek senzačnějšího než je on sám), ale také milníkem, který především grandiózním způsobem symboli(c)zuje sebe sama. Čili ona desítka je pro mě o zmíněný fousek menší než desítka pro „The Sound Of Perseverance“, ale to samozřejmě nic nemění na její skutečné a velmi stabilní hodnotě.
Nechci to dál okecávat, ale abych nedával samé desítky, tak "jenom":
Instrumentální progrock převrácený na ruby. Parádní náladová deska plná technických fines s typickým svojským rukopisem Colina Marstona, který na posledních dvou deskách střídá basu s druhou elektrickou kytarou.
Přiznávám, že je to dle očekávání trochu oříšek. Chybí mi ta hravost starších alb. Tohle je víc komplikované a náročné, než bych si přál, byť další poslechy postupně zvedají tu oponu počáteční nepřístupnosti. Dobrá deska je to určitě, uvidíme jak moc.
Norský instrumentální prog metal, který využívá djentové manýry, přesto se neutápí v této stylové kaši. Silně vystupující basové linky "tvrdí" výraz a rezonují s kytarovými vyhrávkami. Sóluje se hodně často, takže trochu exhibice. Ale špatné to není.
Veteráni NWOBHM s omlazenou sestavou dávají najevo, že se s nimi musí ještě pořád počítat. A proč by také ne, když dnešní doba tak přeje oldschoolu? Nečekejte ovšem žádnou ostrou břitvu, album nabídne spíše jemnější sound a příjemný hardrockový feeling.
Gavin Harrison (THE PINEAPPLE THIEF, ex-PORCUPINE TREE) spolu s Antoine Fafardem stvořili již druhou porci instrumentální hudby bloumající kdesi v oblasti fúzí prog rocku s dalšími vlivy. Opět zajímavé, pro někoho možná i víc něž to.
I takové desky jsou třeba. Death metal s antracitovou aurou, jenž zatrhává všechna základní žánrová políčka. Ale žádné doplňkové. Nepřekvapí, nepřinese nic nového, přesto pobaví. Pokud máte chuť na výživnou jednohubku, GRAVE SERMON jsou vám k službám.
Dokud je to černý modrooký Rambo vs zkorumpovaný maloměstský policejní aparát, funguje to skvěle. Jakmile to zkomplikuje thriller o spravedlnosti a svědomí, začne se to drolit. Nakonec bohužel spíš slow než burn, i když na poměry streamů okej.