Předem všech úvah a teorií o čtvrtém řadovém albu DEATH, nazvaném krátce „Human“, je nejlepší si rovnou a na rovinu říct to nejdůležitější. Asi těžko se budeme bavit o tom, co je na něm špatně. Ne snad proto, že bychom kolem jeho nadpozemské krásy nemohli také sem tam zahlédnout kroužící mušku, ale prostě proto, že jeho hlavní přednosti jsou tak megavýrazné, že s těmi několika málo okřídlenými a otravnými jedinci by se zabýval snad jen bezduchý rýpal a věčný nespokojenec v jedné osobě. Kde beru tu jistotu? V celkem jednoduché matematice. Kdo pečlivě sledoval personální vývoj v řadách Smrti, kdo studoval původ všech noviců v sestavě a komu neuniklo ani to, že veškerá hudba a texty byly od okamžiků „Human“ až do konce všech Chuckových dnů znovu jen jeho výhradní záležitostí, musel v tom mít jasno. Tím spíš, že Chuck už se v té době profiloval jako slovutný kytarista, hodný srovnání s těmi nejzvučnějšími jmény na poli krocení šesti elektrických strun, a to přestože se zaprodal extrémnímu hudebnímu stylu, pochopitelně nikoliv tak široce a povětšinou už vůbec ne pozitivně vnímanému. I když, ono se to lehko řekne, extrémní hudební styl. Nemohu a vlastně se ani nechci zbavit dojmu, že tak, jak byl s každým dalším albem výsledek Chuckovy kytarové práce složitější a propracovanější, DEATH se v souladu s tím začínali vzdalovat světskému chápání pojmu „death metal“ a nezastavitelně mířili k vyšším formám jeho bytí. A album „Human“ o tom všem začalo poprvé vypovídat naprosto otevřeně.

Ale zpět k novinkám v řadách kapely. Poté co se Chuck nepohodl s Jamesem Murphym a ten odešel do konkurenčních OBITUARY (s nimiž natočil album „Cause Of Death“ /1990/), naskočil za něj do řad kapely nakrátko Paul Masvidal (ex – CYNIC). Ve skupině se však dlouho neohřál a poté, co mezi Chuckem a zbylými členy vznikly zřejmě nepřekonatelné neshody o dalším vývoji DEATH, ohlásil Chuck jejich rozpad. Butler a Andrewsem ovšem dokončili slíbené evropské turné (čítající i ostravskou zastávku), na něž vyrazili s kytaristou Walterem Trachslerem (ex – ROTTING CORPSE) a bubeníkem Louisem Carrisalezem (jinak DEVASTATION), který se však ujal mikrofonu. Vývojovém vakuum narušil až v následujícím roce (1991) oficiální nástup Andrewse a Butlera zpět do MASSACRE a rozhodnutí Chucka znovu pozvednout prapor Smrti, protentokráte opět s Paulem Masvidalem, jeho kolegou od bicích Seanem Reinertem (ex – CYNIC) a baskytarovým mágem Stevem DiGiorgiem (ex – SADUS). Jinými slovy – s převelice talentovanými muzikanty, přinášejícími si s sebou nálepku technických a progresivních ďáblů. V co jiného pak mohla vyústit jejich spolupráce, než v podobně technicky a progresivně ďábelské dílo? Tornádo matrixové smrti startuje nenápadným poplachem na kopáky ve „Flattening Of Emotions“ (tento název je paradoxně přeložitelný jako „Zplošťování emocí“) a pak se elasticky roztahuje a znovu smršťuje v mnoha podobách, barvách a teplotách podle toho, jak mu velí instinkt hledání v dosud nedotčených hudebních končinách. Ústřední prvek – sugestivní a nezbořitelná kytarová hradba (v „Suicide Machine“ je zřejmě nejhmatatelnější) – je však bez ohledu na to přítomen stále. Sekundující bicí artilerie mu ostatně připravuje půdu způsobem skutečně fascinujícím, vždyť co je proti ní najednou jaksi sušší klasický Andrewsův „um-ta-um-ta“ rytmus. Nedomrlče z bubenické přípravky, a to to prosím nemyslím nijak zle. Celkovou fazónu, přesně v duchu vzpomínaného nabírání mnoha podob, samozřejmě ovlivňuje i Chuckův chrčivý křik (který však snad jako jediný z klasických atributů DEATH oproti minulosti nedoznal výraznějších změn) a bzučivé a svírající melodie, mnohdy na hranici duševní uchopitelnosti. Z těch nejzvučnějších zmiňme kousavé výstřelky v refrénu citované úvodní skladby či jakýsi blackový podtext kytarového běsnění v úvodní pasáži „Together As One“ (i když to je jen jeden z črtů celé podstaty toho okamžiku) a nezapomeňme ani na nejsilnější místo celého alba, smrtelně úžasnou „Lack Of Comprehension“. Ve stínu její předehry a vůbec dusivého melodického napětí, provázejícího celou její stopáž totiž vyblednou i některé jiné okamžiky, jež lze jinak považovat za rovněž velmi fascinující (kupříkladu basové sólo v instrumentálce „Cosmic Sea“).

Snad tedy nejsem daleko od pravdy, když mám album „Human“ za do jisté míry revoluční počin, který ukázal, jak také (a chtělo by se říci mimochodem) lze produkovat ten nejkvalitnější kov s přívlastkem smrtící. Schuldinerova družina v jeho poněkud krátké stopáži zvěčnila všechno, co lze po právu očekávat od poctivého death metalového inferna, ať už je to zvířecí zběsilost, s agresí hraničící naštvanost nebo melodické opojení a povýšila to na nadstandardní umělecký zážitek. Prognózy v tu chvíli mohly v souvislosti s DEATH směle hovořit o závratné kariéře a jeden se jim upřímně nemohl ani na chvilinku podivit. Vždyť kdo by odolal, když menu je tak lákavé a voní, ehm, člověčinou. Tou nejčlověčejší.