Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vždy potěší, když letitá stálice, mající už nějaký ten pátek odslouženo, vydá čerstvou a současně znějící záležitost, která vám na několik týdnů až měsíců nedovolí vyndat nosič z přehrávače. Přesně tak se to podařilo anglickým (power)progmetalovým veteránům, když před dvěma lety vyrukovali s „March Of Progress“, albem, jež brilantně mapovalo strukturovanější období kapely (řekněme do roku 2002) a zejména po šokující smrti výtečného slavíka Andrewa MacDermotta vrátilo světu neméně výtečného Damiana Wilsona, který kapelu táhnul v časech dávno minulých.
Toužebně očekávaný nástupce do puntíku splňuje to, co je uvedeno v prvních dvou větách recenze. „For The Journey“ je stejně jako předchůdce až po strop naplněn nevtíravou, krapet povědomou, ale zkrátka fantasticky znějící melodikou, kterou do svých útrob budete vpouštět častěji, než jste si při prvním poslechu dovolili přiznat. THRESHOLD svůj letitý mustr obrušují tradičním způsobem, nálada je jako vždy pozitivní, hravá a nekonfliktní. Ani zbla to není na škodu. Kytary, ač mírně podladěné, tradičně naladěny na soft vlnu, nezbytně doplňují umně zakomponované klávesy, jež mají v kapele nezastupitelnou roli. A zpěv? Damian Wilson je ztělesněním powermetalového vokálu, který přes častý pohyb ve vyšších patrech netahá za boltce. Zde kopřivka nehrozí. Má vše pevně v bránici a je přesvědčivý ve všech ohledech.
Oproti minulé, mírně rozlétané nahrávce, je „For The Journey“ deskou sevřenější, do karet jí hraje skromnější stopáž, temnější aranže a zapamatovatelnější pasáže, které ale nejsou povrchní jako v dobách „Dead Reckoning“. Vrcholné momenty se díky typické kvalitativní vyrovnaností vypichují jen velice těžko, přesto tak při velké snaze učiním u famózního kousku „Autumn Red“, skvěle vrstvené záležitosti, vrcholící vícehlasným refrénem, jehož vyladěnost a zvukomalebnost by mohli anglickým sympaťákům závidět i velikáni z YES. Na paty ji šlape úvodní „Watchtower On The Moon“, potvrzující dávno známé pravidlo o tom, že rozehrát album věděla kapela vždy skvěle. Zmíním i povedený bonus „I Wish I Could“, který svou přímočarostí by se neztratil ani na „Subsurface“, a taky učebnicový baladický dvouzápřach „The Mystery Show“ a „Siren Sky“. Nejmenovaný zbytek není o nic horší.
THRESHOLD v roce 2014 vydávají desku, která sice neposouvá práh „sebepřekočení“ ani o píď, díky své přesvědčivosti, upřímnosti a zábavnosti jim to nedovolíte mít za zlé. Dokonale neprogresivní, neprovokující, zcela uhlazený, plynulý a nakažlivý melodický metal v podání těchto skvělých muzikantů má co říci i v těchto dnech a já jsem za to nebývale rád.
Oplatí sa na novej verzii MP sledovať čitateľské hodnotenia nových dosiek; bez tejto vychytávky by mi ušli noví ADOR DORATH (ktorí mi z radaru zmizli pred dobrými 15 rokmi). 35 minút dnes už na nič sa nehrajúceho sympho-blacku uplynie raz-dva: pazúr hore!
Kapela, která nedělá chyby. Sedmé album, sedmá trefa do černého. ULCERATE znovu nevydrželi stát na místě, navázali na odlehčenější momenty předchozího díla a rozebrali je do detailu. Epická, atmosférická, ale současně svým způsobem intimní nahrávka.
Ivan Agakechagias je věru šikovný kluk. Zavřel se do svého pokojíku, vše dokonale promyslel a přišel se zajímavou disonantní black/death metalovou deskou. Čpí z toho ULCERATE a nebo DSO. Variabilní kolekce, a to i přesto, že se občas dost tlačí na pilu.
No, z GATECREEPER se nám stali hitmakeři. Oldschoolové kořeny tu samozřejmě stále jsou, ale tentokráte jsou doslova obaleny chytlavými melodiemi. Je to jako kdybyste smíchali DISMEMBER, BOLT THROWER, současné AT THE GATES a navíc přidali staré IN FLAMES.
King Buzzo a spol. si na novinke zopakovali model z predošlej dosky (štvrťhodinový monolit, nasledovaný kratšími skladbami), no možno kvôli nedávnemu vydarenému koncertnému zážitku mám pre "Tarantula Heart" viac trpezlivosti. Názvy skladieb opäť za jedna!
Smutný postarší nařachanec v kůži a vysokých botech, kterému věříte, že vrásky poctivě odžil. Robustní heavy metalové riffy, působivé melodie, střední tempa a starosvětsky přísná atmosféra kázání duchovního guru, který viděl do propasti. Podmanivá deska.
Tohle bude projekt typu Milli Vanilli. Přece mi nikdo nechce tvrdit, že dívčí metalový band PIRATE QUEEN, debutující půlhodinovým albem jen s 5 regulérními skladbami, tak činí po poctivých létech ve zkušebně na Bermudách? A ta jediná slušná skladba... ?