Logický krok anebo prohloubení tvůrčí stagnace? Názory na poslední kroky švédských KATATONIA se různí napříč celým jejich posluchačským spektrem. To si skupina dokázala svědomitě budovat od svých depresivních doommetalových kořenů, přes originální goticky laděný rock, kterým se prezentovala na svých, dle mého názoru doposud nejsilnějších deskách z let na přelomu století až po současnost, kterou symbolizují aspirace zařadit se do šiku progresivně rockových umělců.

Hlavně dvě poslední desky jdou této snaze vstříc, a to někdy až křečovitě umanutým způsobem. Že však kapela svému materiálu bezvýhradně věří, nás má přesvědčit její nejnovější počin, k němuž se vztahuje i otázka položená v první větě této recenze. Unplugged verze písní z prozatím poslední desky "Dead End Kings" z minulého roku budou patrně přijímany s rozporuplnými reakcemi, prakticky stejně tak, jako regulerní řadovky.

První otázka, která se přímo nabízí by mohla znít: "Proč to všechno?". Je pravdou, že podobné "odpojené" počiny mají na svém kontě i mnozí jiní, tak proč ne zrovna KATATONIA? Možná právě proto, že písně z loňského alba ani v jednom případě nedokázaly subtilnější aranžmá povznést na jinou úroveň, či poodhalit jejich doposud skyté taje. Po formální stránce lze skupině vytýkat jen máloco. Její zkušenost a sehranost je slyšet z každé noty, stejně tak jako Renkseho vokální jistota, opírající se především o charakteristickou a stále posluchačsky velice atraktivní barvu hlasu.

Problém však nacházím přesně na tom samém místě, jako v případě "regulerní" verze této jedenáctky písní. Kolega Marigold ve své recenzi rozvinul téma slepé uličky a přesně to samé se mi honí v hlavě, když si již poněkolikáté v posledních dnech přehrávám tuto kolekci. Švédové se až úporně snaží vše povznést na uměleckou úroveň, daří se jim vymýšlet zdařilé melodické motivy, ale kolem těchto vystaví přílišně složitý podpůrný systém v podobě překombinovaného muzicírování. Následky v podobě ředění jednotlivých povedených nápadů na sebe tak nenechávají dlouho čekat.

Nic na tom nemění ani lákavé poloakustické nazvučení, díky kterému sice ještě více vynikne hlas Jonase Renkseho a tu a tam problesknou i náznaky podmanivé nostalgie, jež zdobila KATATONII během jejího vrcholného období. Na druhou stranu musím přiznat, že "Dethroned & Uncrowned" ani jednou nespadne pod určitou kvalitativní úroveň. To si skupina stále umí více než dobře pohlídat ve všech ohledech.

Nedá se sice říct, že by album dokázalo přímo bavit, ale nazvat jej prázdnou nudou také nelze. Kompoziční sterilitu, jež je bohužel tu více, tu méně vlastní každé ze zastoupených skladeb, dokáží Švédové v případě některých z nich naštěstí často přerušit vzpomínkami na své kdysi tak silné fluidum v podobě neodolatelně přitažlivé melancholie. Ta se mnohokrát dost nečekaně zjeví v momentech, kdy už ji ani nečekáte, a to prostřednictvím kratších výjevů těch z povedenějších písní.

Možná trochu překvapivě je nacházím v na první poslech lehce kýčovité, dívčím vokálem zkrášlené "The One You Are Looking For Is Not Here" a stejně tak, jako v případě "plnězvukové" verze i v závěrečné dvojici "First Prayer" a "Dead Letters", které po delších minutách prohlubující se nudy nabízí skutečně dramatické emoce.

Nechci však, aby má předchozí slova byla interpretována jako volání po starých časech. Na KATATONII si stále cením její schopnost a (bohužel) především snahu o progres a objevování nových zítřků. Vím, že tato transformace je pro skupinu tohoto ražení někdy proces velice náročný a bolestivý, ale skutečnost je taková, že tato prozatím vyznívá velmi rozpačitě. To nezmění ani tento experiment.