NOISETRAP - From the Cornfields
Drtivá většina domácích pokusů o křížení elektroniky a rocku dopadla fiaskem. Čest výjimkám. Novinka Pražáků tak působí jako zjevení. Jako by se tu spojili staří GARBAGE a NINE INCH NAILS s MASSIVE ATTACK.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Určitě jste už někdy navštívili obrazovou galerii, zámek či hrad, kde byly k vidění staré obrazy. Kdysi se skvěly novými zářivými barvami. Ty barvy jsou na plátnech naneseny stále, ale zapracoval čas a obrazy tmavly a tmavly. A tak je to i s tvorbou finské skupiny SONATA ARCTICA (dále jen „SA“) a albem „The Days Of Grays“ (poněkud příznačný název při pohledu z okna do smogové situace přelomu listopadu a prosince Léta Páně 2011). Tak nám SA sice poněkud potemněla, ale tvorba zůstala víceméně malebná stejně jako obal této nahrávky.
„The Days Of Grays“ není rozhodně tak uceleným a komplexním albem jako jeho předchůdce „Unia“, ale zase nabízí více pocitů a nálad. Album téměř postrádá dříve tolik typické speedové upalováky vzor STRATOVARIUS. Ty jsou na albu zastoupeny vlastně jedinou písní – zdařilou „Flag In The Ground“, v níž i v klipu jsou poznat irské motivy, které vyniknou především na orchestrální verzi (viz níže).

Když už je řeč o orchestru – jeho přítomnost je další změnou v tvorbě SA. Tam, kde si minulá deska vystačila pouze se smyčcovými nástroji, tentokrát ve většině písní burácí nebo ševelí orchestr. Kdybych měl orchestrace k něčemu připodobnit, napadají mě NIGHTWISH nebo DIMMU BORGIR. To vše ale v intencích znaků tvorby SA. Opět se objevují značně variabilní klávesy – jednou hammondy (ty jsou tak šikovně zabaleny, že ač jsem jejich nepřítel, tady prostě sedí), jindy melancholické ve stylu soundtracku k filmu „CORPSE BRIDE“ (intro a outro „Everything Fades To Gray“, píseň s mulderovským názvem „The Truth Is Out There“ nebo balada „As If The World Wasn´t Ending“). Po formální stránce tedy album působí na jedničku.
Jak jsem již uvedl, obsah je tentokrát variabilnější, než tomu bylo u předchůdce „Unia“, což je i příčinou určitých výkyvů v kvalitě jednotlivých skladeb. Na zadek vás určitě posadí hned druhá bombastická věc „Deathaura“ (určitě jedna z nejlepších písní z tvorby finské kapely vůbec) – orchestr alá DIMMU BORGIR, zklidnění, a člověk by očekával zpěv – ten skutečně přijde, ale nikoli od frontmana Tonyho Kakka, ale od hostující zpěvačky Johanny Kurkely. Nádherný hlas, který vás ještě okouzlí v „No Dream Can Heal A Broken Heart“.
Po úvodu songu „Deathaura“ se mikrofonu chopí Tony Kakko, který opět předvádí, že hlasově umí pohladit i náležitě zařvat (např. v nejtvrdší písni „The Dead Skin“). Kromě zmíněné zpěvačky se na albu objevuje další host – Perttu Kivilaakso (APOCALYPTICA), který zde zanechal nejvýraznější otisk svým cellovým sólem v „The Truth Is Out There“. Tony Kakko kromě svého přirozeného hlasového rejstříku využil i zkresleného zpěvu (v poněkud průměrnější „Zeroes“). Svou strukturou a muzikálovým vyzněním dají na předchozí nahrávku upamatovat písně „Juliet“ nebo již zmíněná „The Truth Is Out There“. Hra s vokály zde může evokovat krefeldské BLIND GUARDIAN.
Jediným kamenem úrazu (nikoli však velkým nebo zásadním) jsou tentokrát balady („Breathing“ a „As If The World Wasn´t Ending“). Už v minulosti v nich SA balancovali na pomezí kýče a unylé sladkobolnosti a nejinak je tomu i tentokrát. Ale to koneckonců asi k jejich tvorbě patří.
Rozhodně je třeba ještě upozornit na opravdový hudební bonbónek v podobě orchestrálního bonusového CD (obsaženého v evropské limitované edici), které obsahuje většinu songů z „The Days Of Grays“ pouze v orchestrálním podání. Některé písně zde dostávají zcela jiný rozměr, je slyšet nejen orchestr, ale také doprovodné vokály – taková „Flag In The Ground“ má rázem daleko pomalejší a keltštější vyznění.
Přiznám se, že vývoj SA na posledních třech albech se mi moc líbí. Jsem ještě zvědav, zda se někdy do kompozičního procesu zapojí i nový kytarista Elias Viljanen, který se k sólům moc nedostal (zřejmě v důsledku využití orchestru), a především na další hudební vývoj těchto sympatických Finů.
Sice méně vyrovnané album než jeho předchůdce, avšak ve svých nejlepších momentech skýtá posluchačům skutečné hudební orgie.
9 / 10
Tony Kakko
- vokály, klávesy
Elias Viljanen
- kytara
Henrik Klingenberg
- klávesy, hammondy
Marko Paasikoski
- basa
Tommy Portimo
- bicí
+ hosté:
Johanna Kurkela
- ženský zpěv
Perttu Kivilaakso
- cello
1. Everything Fades To Gray (Instrumental)
2. Deathaura
3. The Last Amazing Grays
4. Flag In The Ground
5. Breathing
6. Zeroes
7. The Dead Skin
8. Juliet
9. No Dream Can Heal A Broken Heart
10. As If The World Wasn´t Ending
11. The Truth Is Out There
12. Everything Fades To Gray (Full Version)
13. In The Dark (Limited Edition Bonus Track)
14. Limited Edition „Orchestral Bonus CD“
15. Deathaura
16. The Last Amazing Grays
17. Flag In The Ground
18. Juliet
19. As If The World Wasn´t Ending
20. The Truth Is Out There
21. In The Dark
Pariah's Child (2014)
Stones Grow Her Name (2012)
Live In Finland (2011)
The Days Of Grays (2009)
Unia (2007)
For The Sake Of Revenge (2006)
Reckoning Night (2004)
Takatalvi (Japan MCD) (2003)
Winterheart’s Guild (2003)
Silence (2001)
World And Raven (2001)
Successor (2000)
Exliptica (1999)
UnOpened (1999)
Vydáno: 2009
Vydavatel: Nuclear Blast Records
Stopáž: 64:41 (37:
Produkce: Tony Kakko & SONATA ARCTICA
Studio: Finnvox Studios, Helsinky (Finsko)
Sonata už na Unia ukázala,že umí vyjít ze své powermetlové ulity velmi dobře a tohle album v hledání nových obzorů pokračuje,je ještě mohutnější a barevnější a skvěle se poslouchá. Místy je výpravnost opravdu bohata(Deathaura,Breathing),ovšem nezapomíná se ani klasické skladby(Flag In The Ground,Dead Skin) Vynikající nahrávka,rozhodně nejvyzrálejší v karieře,trochu jen škoda roztahaného konce,jinak by v diskografii kapely apelovala na místo nejvyšší..
Drtivá většina domácích pokusů o křížení elektroniky a rocku dopadla fiaskem. Čest výjimkám. Novinka Pražáků tak působí jako zjevení. Jako by se tu spojili staří GARBAGE a NINE INCH NAILS s MASSIVE ATTACK.
Neortodoxní blackmetalová libůstka produkovaná Andrea Petuccou z AD NAUSEAM. V kopácích nepolevující nálet a tence nazvučené, ale velmi drásavé kytary dávají desce tísnivou atmosféru, jakou má jen málokterá nahrávka.
Úvod hodně úderný a intenzivní, zatímco závěr obsahuje pomalejší, náladovější a osobnější atributy. Koncept zvuku je syrový a realistický, s patrnou snahou zachytit co nejryzejší esenci kapely bez zbytečné „kosmetiky“. Dojmy s časem dále rostou.
Post hardcore, artrock i melancholická vlídnost. Současní THRICE ale mají blíže k vyhrocenější alternativně rockové emotivnosti než k uvolněně vzdušné poloze, kterou jsem cítil z minulého alba „Horizons/East“. A mě to vůbec nevadí.
Co očekávat od britské kapely, která je pojmenovaná po slavné písni IRON MAIDEN? Pochopitelně to je kultivování odkazu svých slavných vzorů, chvílemi s přispěním modernějších melodických směrů. Přesto je to slušný retro heavy metal.
Vzhledem k tomu, že jsem jako první píseň slyšel „Revenge" nazpívanou R.Adlerem (FATES WARNING ad.), nezdálo se to špatné. Nakonec je z toho ale jen další heavy projekt s řadou zpěváků, kde hodně záleží, jak se povede hudba a jak do ní pásne hlas. Průměr.
EP přináší NIGHTMARER v jejich dosud nejuhlazenější podobě a i když typický fanoušek podobných extrémů možná touží po ještě větší brutalitě, mně tato sofistikovanější tvář vyhovuje. Obskurní, disonantní, ale především atmosférická záležitost.





