Pro účely japonského trhu oprášili finští speed street boys své staré MCD „Succesor“ (2000) a doplnili ho o dva zbrusu nové covery plus jeden dříve použitý na tributní kompilačce. A vzhledem k tomu, že internetové stoky jsou bez hranic a „Successor“ se recenze na Metalopoli nedočkal, obhlédněme si do líbivého staniolku schovaný kotouček zblízka. Je zřejmé, jak si Finové šikmoočka hýčkají, vždyť si pro ně dokonce vytvořili speciálního „obalového maskota“ – žluťoučkého mistra s vousem mocným. Inu, úspěchu nutno jít na ruku.

Ze zmíněného MCD oprášili Sonátníci hned trojici skladeb. Do čela pelotonu umístili „San Sebastian“, kterému se za tretrou jen práší. Charakteristický speedový výplach s chytlavou melodií a chlapeckými vícehlasy, který by se bez debat uchytil i v uhlazených stylech, které sypou zlaťáky. Na vytříbené a vyšperkované odrhovačky z doposud aktuální desky „Winterheart Guild“ však tenhle libový řízeček ztrácí... V závěsu za ním šklíbí se „The Gun“ s netypicky hard rockově zadrhnutým nosným riffem, ale typickou melodickou výstavbou i vokální linkou. Plusové bodíky. A do třetice takřka na chvostu pajdá baladička „Shy“. Slizká, finským akcentem prožvatlaná, otextovaná po vzoru červené knihovny... Problém SONATY je, že mimo rychlé a metalové skladby se jejich popový patos stává poněkud nesnesitelně přeslazeným. Ale stále se dá s trochou šklebu zkousnout. Podobný, o chlup pozitivnější, dojem mám z celé „původní“ tvorby Finů na épéčku.

Druhý blok kotoučku tvoří předělávky. Tady SONATA rozhodně trochu napravuje do bezvýrazna se rozplývající dojem ze successorovských přejímek. Především – ze škorpíkovské dojírny „Still Loving You“ udělají chladnokrevně po úvodní, na oko velice pravověrné, baladické pasáži slušnou speedovou vypalovačku. To se dá. Dýňácký šlágr „I Want Out“ demonstruje rozdíly mezi Arktičáky a jejich starými vzory. Není jich žel příliš mnoho – jedná spíš o opis než předělávku (vokálně ovšem velmi slušně zmáknutou). Ke smutku páně Jogruta nedošlo z tvorby Metly na obligátní oplodňovák „nasink elz medrz“, ale na pozapomenutý (ale přesto skvělý) pLoužák „Fade To Black“, který kapela převzala z „Tribute To Four Horsemen“. Pokud vlastní balady SONATA ARCTICA až příliš balí do cukru, hetfieldovsky drsný romantismus jí sedí. Sice je mnohem jemnější než originál – zejména díky sametovému vokálu Tony Kakka – ale není to vůbec na škodu. Pro mne nejlepší položka z poněkud rozpačitého kompletu.

Kam tedy s tebou, šikmooký Fine? Přeci do rodin skalních příznivců. Jinde by tebe, ni tvé vlky, nečekalo příliš vřelé uvítání.