Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zvonivé klávesy (jak jinak) a svižné tempo úvodní skladby novinky „The Wolves Die Young“ představuje kapelu ve zcela konzervativní, přesto vynikající formě a navnadí na hodinku příjemného poslechu. I se skladbou následující se upevňuje pocit, že na „Pariah´s Child“ půjde hlavně o zmíněnou retrospekci. Ostatně kapela sama avizovala, že letošní patnáctileté výročí bude na turné připomínat návratem do svých počátků, což ji i motivovalo k sepsání rychlejších skladeb. Nemohu se však zbavit dojmu, že při komponování se šlo cestou nejmenšího odporu. Aktuální písně jsou rychlejší, citelně jednodušší (s ohledem na předchozí alba), zábavné však jen sporadicky. Počáteční spokojený úsměv na tváři se začíná stahovat. Příjemné probuzení přijde až s folkovou tancovačkou „Cloud Factory“. Poté se opět vaří z již převařené vody a posluchač poněkud nesvůj kouká na hodinky, kdy už bude konec. Spíš než závan svěžích nápadů je z většiny desky cítit profesionální rutina.
Jiskřivá srandička s rozverným pokřikováním „X Marks The Spot“ je zajímavá třešnička na jinak obyčejném dortu. Balady od této party mívají proměnlivou kvalitu, aktuální „Love“ je vysloveně otravná. Zbytečně nasládlý hlas a utahané klávesy způsobují samovznícení všech zapalovačů v okolí. Sázka na podbízivou notu je až příliš průhledná a chutná jako vyžvýkané želé. Závěr v podobě předlouhé kompozice „Larger Than Life“ je předlouze nezáživný. Sem tam zazní silný motiv, v momentě se to utne a protahuje se. Po chvíli vyskočí povedený refrén a opět protahujeme. Celé to jde tak nějak odnikud do nikam a postrádá to ucelující téma.
Zlomové album „Unia“ ukazovalo, že SONATA ARCTICA hudebně dospěla, a že je schopna se vymanit se ze svého ranku. Propracovanější kompozice a agresivnější projev předznamenával zajímavou budoucnost. Melancholickou atmosférou nasáklé „The Days Of Grays“ ukázalo, že tahle parta ještě rozhodně neřekla své poslední slovo. Obecně se dá říci, že alba vzniklá od poloviny minulé dekády byla zdařilá, avšak „Pariah´s Child“ je vysloveně ústup z dobytých území. Nové album je nevyvážené. Obsahuje několik povedených kousků, ale také tvorbu s cedulkou „musíme něco nahrát, vydavatel naléhá“. Ve výsledku to je obyčejné album do počtu, malá domů. Kapela se nikam neposouvá, pouze odkazuje do historie. Úplně špatné „Pariah´s Child“ není, dobrá studiová práce dokáže zažehlit nejednu vrásku, ale pánové jistě pamatují lepší časy.
1. The Wolves Die Young
2. Running Lights
3. Take One Breath
4. Cloud Factory
5. Blood
6. What Did You Do In The War, Dad?
7. Half A Marathon Man
8. X Marks The Spot
9. Love
10. Larger Than Life
Blackem načichlý bigbít předvádějí obě na tomto splitku zůčastněné kapely a předvádějí ho zábavným a svižným způsobem. Pocta klasikům žánru nemusí znít jen jako dřevní retro, byť tato nahrávka tak asi mnohými zaškatulkována bude. Více v recenzi!
Když namícháte styly RHAPSODY a STRATOVARIUS kolem roku 2000, tak dostanete buď děsný kýč nebo MAJESTICA. Ono je to nakonec docela zábavné a má to spád, jen od toho nesmíte čekat víc než pár hezkých chvil s lehkou holkou.
Ukrajinci se zacyklili sami v sobě, ve svém zašmodrchaném progresivním metalcoru, takže smutně vzpomínám na časy, kdy skupina pálila takové pecky jako "I Speak Astronomy", "Teacher, Teacher!" nebo "Perennial". Nic srovnatelného na "Duél" nenacházím.
PHRENELITH potřetí. Potřetí jinak a potřetí skvěle. Dánové doručili majestátní, drtivou, ale současně i líbivou kolekci často odkazující směrem k IMMOLATION. Jestliže "Chimaera" byla žánrově více rozkročena, pak "Ashen Womb" je návratem k čistému OSDM.
Živák alebo best of? ELECTRIC WIZARD skracujú 8-ročné čakanie na novú dosku dokonale reprezentatívnou živou kolekciou, pokrývajúcou obdobie medzi „Dopethrone“ (2000) a „Time To Die“ (2014). Podľa očakávania brutálne ťažký, ale brutálne odmeňujúci posluch.
Těžko zařaditelná hudba, stylově oscilující od progres poprocku a art rocku až k metalu. První deska, kterou si dám do předběžných TOP 2025. Zpěvačka Grégoire Caussèque mi svým často až éterickým projevem v kombinaci s neotřelou dánštinou přímo učarovala.
Skotská dnes-už symfo&pagan blacková veličina se vrací se svým možná nejmajestátnějším albem, které maluje na rozměrná plátna rozmáchlými tahy provoněnými rašelinou a svěžím vzduchem Highlands. Okamžitá láska, od dob debutu jsem si SAOR tak neužíval!