Finští melodici mají za sebou patnáct let existence. Toto jubileum slaví vydáním nového, již osmého alba, a pochopitelně koncertní šňůrou. Návrat vlka na obal desky předznamenává, že tentokrát se kapela pro inspiraci ohlížela především ke svým kořenům, ale všeho popořadě. Několik posledních alb odráželo postupný vývoj kapely. Svůj původní „Happy speed metal“ (© Louža) hoši pozvolna opustili a začlenili se mezi spolky tak řečeného melodického rock/metalu, kteří v zemi tisíce jezer tvoří početný batalión. Nejnovější nahrávky byly také značně různorodé co do hudebního rejstříku i co do kvality, přesto přinesly slušnou porci zajímavé muziky.

Zvonivé klávesy (jak jinak) a svižné tempo úvodní skladby novinky „The Wolves Die Young“ představuje kapelu ve zcela konzervativní, přesto vynikající formě a navnadí na hodinku příjemného poslechu. I se skladbou následující se upevňuje pocit, že na „Pariah´s Child“ půjde hlavně o zmíněnou retrospekci. Ostatně kapela sama avizovala, že letošní patnáctileté výročí bude na turné připomínat návratem do svých počátků, což ji i motivovalo k sepsání rychlejších skladeb. Nemohu se však zbavit dojmu, že při komponování se šlo cestou nejmenšího odporu. Aktuální písně jsou rychlejší, citelně jednodušší (s ohledem na předchozí alba), zábavné však jen sporadicky. Počáteční spokojený úsměv na tváři se začíná stahovat. Příjemné probuzení přijde až s folkovou tancovačkou „Cloud Factory“. Poté se opět vaří z již převařené vody a posluchač poněkud nesvůj kouká na hodinky, kdy už bude konec. Spíš než závan svěžích nápadů je z většiny desky cítit profesionální rutina.

Jiskřivá srandička s rozverným pokřikováním „X Marks The Spot“ je zajímavá třešnička na jinak obyčejném dortu. Balady od této party mívají proměnlivou kvalitu, aktuální „Love“ je vysloveně otravná. Zbytečně nasládlý hlas a utahané klávesy způsobují samovznícení všech zapalovačů v okolí. Sázka na podbízivou notu je až příliš průhledná a chutná jako vyžvýkané želé. Závěr v podobě předlouhé kompozice „Larger Than Life“ je předlouze nezáživný. Sem tam zazní silný motiv, v momentě se to utne a protahuje se. Po chvíli vyskočí povedený refrén a opět protahujeme. Celé to jde tak nějak odnikud do nikam a postrádá to ucelující téma.

Zlomové album „Unia“ ukazovalo, že SONATA ARCTICA hudebně dospěla, a že je schopna se vymanit se ze svého ranku. Propracovanější kompozice a agresivnější projev předznamenával zajímavou budoucnost. Melancholickou atmosférou nasáklé „The Days Of Grays“ ukázalo, že tahle parta ještě rozhodně neřekla své poslední slovo. Obecně se dá říci, že alba vzniklá od poloviny minulé dekády byla zdařilá, avšak „Pariah´s Child“ je vysloveně ústup z dobytých území. Nové album je nevyvážené. Obsahuje několik povedených kousků, ale také tvorbu s cedulkou „musíme něco nahrát, vydavatel naléhá“. Ve výsledku to je obyčejné album do počtu, malá domů. Kapela se nikam neposouvá, pouze odkazuje do historie. Úplně špatné „Pariah´s Child“ není, dobrá studiová práce dokáže zažehlit nejednu vrásku, ale pánové jistě pamatují lepší časy.