LIK - Necro
Švédsko. Death metal. Devadesátky. Sunlight. Chrastění. HM-2 pedál. Melodie. Nesmrtelnost. Old school. Tradice. Oddanost. Kult. Respekt. Úcta. Konzervativní přístup. DISMEMBER. GRAVE. ENTOMBED. LIK.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
SONATU ARCTICU jsem nesnášel už od prvního letmého poslechu debutové desky. Zpočátku mi nějak nebylo jasné, jestli si finská sebranka dělá z posluchačů srandu, nebo zdali opravdu věří tomu, co hraje a hlavně tomu, že by to mohl někdo na přelomu milénia ještě poslouchat. Happy speed metal podobného ražení tedy rozhodně nepatří mezi druhy hudby, které bych pokládal za nepostradatelné. Můj omyl byl však záhy odhalen a oči poněkud prozřely ve chvíli, kdy jsem viděl, jaký humbuk se kolem kapely spustil. Což ovšem s mojí averzí ani zdaleka nepohnulo. Nedůvěru v kapelu rozpustila až druhá deska „Silence“, kde už jsem se několika hitovým písním neubránil a musel si hrdinsky přiznat, že se mi to bohužel začíná líbit. A ačkoliv jsem nečekal od novinky nijaký zázrak, sprosté slovo na její adresu opět utrousit nemohu.
A co že je na ní tak vynikajícího? Tak předně hlavní těžiště SONATY ARCTICY, kterým je hitová bombastičnost, sbližující rychlou pětici s masami. A musím říct, že velmi účinně. Kapela neuhnula od vytyčeného cíle ani o kousek. Absolutní melodika a hitovost, která tvoří základ jejich krystalicky čistého speed metalu, se nikam nevypařila. Ba naopak. Nabyla krystaličtějších tvarů a rozmanitějších podob než kdy dříve. Nové album je především hitová, veselá, instrumentálně nadprůměrná hudba s velkou podporou kláves (ovšem ne tak velkou jako mají třeba kolegové z NIGHTWISH) a zpěvákem schopným zpívat bez problémů vysoko, čistě a hlavně s hlasovým zabarvením, které si nespletete kupříkladu s Němcem Tobiášem či jinými Kopyty (jo já tyhle zpěváky opravdu nemám rád a taky to sem budu pořád psát). Pokud bych měl hodnotit strukturu skladeb, pak budu stručný: stejné jako posledně. Většinou, ale ne zcela. SONATA už nedrhne výhradně pelášivé skladby, ale zapracovala na aranžích i v pomalejších tempech. Konkrétně třeba ve vynikající „The Misery“, výborné úvodní části „Gravenimage“, nebo slaďoučkém kýčovitém ploužáku „Draw Me“. V osmé „Broken“ je dokonce i znát náznak jakési skladatelské progresivity, která se ovšem u SONATY ARCTICY omezuje pouze na to, že písnička nezní jako ty ostatní na albu. Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že právě ony progresivní pasáže a zpěvákovo frázování už jsem někde slyšel. Mám podezření na jakýsi popový hit 80. let, který jsem kdysi slýchával. Jistý si ale nejsem. Ale nepropadejte panice. Už otvírák „Abandonned…“ na vás vyprskne notnou dávku klasického arktického dobronáladového metalu, který je velmi dobře patrný i ve zbytku mnou nejmenovaných skladeb. Vrcholem všeho je pak singlová hitovka „Victoria´s Secret“! Viktoriin sekret je totiž totální hardcore ultra happy speed metal. Naprostý extrém mezi veselou hudbou, což vám jistě prozradí už počáteční klávesový motiv.
Co k tomu říct víc? Fanoušci tohoto za metal převlečeného popu si jistě mnou spokojeně ruce, příznivci melodického metalu asi při vyslovení jména SONATA ARCTICA také zbystřili. A ti ostatní? Patrně se SONATĚ i tentokrát vyhnou velikým obloukem. Já jim to za zlé rozhodně nemám, stejně tak jako oni určitě nebudou mít za zlé mně, že se nějak nemůžu dostat z osidel několika roztomilých hitů.
Fanoušci tohoto za metal převlečeného popu si jistě mnou spokojeně ruce, příznivci melodického metalu asi při vyslovení jména SONATA ARCTICA také zbystřili. A ti ostatní? Patrně se SONATĚ i tentokrát vyhnou velikým obloukem. Já jim to za zlé rozhodně nemám, stejně tak jako oni určitě nebudou mít za zlé mně, že se nějak nemůžu dostat z osidel několika roztomilých hitů.
7 / 10
Tony Kakko
- zpěv, klávesy
Jani Liimatainen
- kytary
Tommy Portimo
- bicí
Mikko Härkin
- klávesy
Marko Paasikoski
- basa
1. Abandonned, Pleased, Brainwashed, Exploited
2. Gravenimage
3. The Cage
4. Silver Tongue
5. Misery
6. Victoria's Secret
7. Champagne Bath
8. Broken
9. The Ruins of My Life
10. Draw Me
Pariah's Child (2014)
Stones Grow Her Name (2012)
Live In Finland (2011)
The Days Of Grays (2009)
Unia (2007)
For The Sake Of Revenge (2006)
Reckoning Night (2004)
Takatalvi (Japan MCD) (2003)
Winterheart’s Guild (2003)
Silence (2001)
World And Raven (2001)
Successor (2000)
Exliptica (1999)
UnOpened (1999)
Vydáno: 2003
Vydavatel: Spikefarm Records
Stopáž: 54:56
v tomto pripade kapela davno preskocila stratovarius...nechapem ako niekto moze povedat ze na sonatu arcticu vplyva stratovarius...nie je to tak...sonata arctica je jedna a originalna...
Švédsko. Death metal. Devadesátky. Sunlight. Chrastění. HM-2 pedál. Melodie. Nesmrtelnost. Old school. Tradice. Oddanost. Kult. Respekt. Úcta. Konzervativní přístup. DISMEMBER. GRAVE. ENTOMBED. LIK.
Nádherně vrčící zabahněná bestie švédského OSDM vylezla ze svého hrobu a rozsévá tvrdé rány zrezlou sekerou, které mají dostatečnou pádnost. A když ležíte v tratolišti, napíchne vás na melodický hák a zavěsí pod trám jako morbidní ozdobu. Žánrová radost!
ANCST se po drone/ambientním experimentu vrací k tomu, co umí nejlépe. "Dominion" agresivitou navazuje na "Culture Of Brutality", ale současně poskytuje dostatek životního prostoru melodiím. Chybí snad jen masivnější crustový podvozek, jinak spokojenost.
Opět Profound Lore. Tentokrát tu máme technický death metal s devadesátkovým feelingem (četné vlivy DEATH, v sestavě současný kytarista ATHEIST). Je to hravé, ale současně hrubější, místy dost připomínající BLOOD INCANTATION. Nemůžu to přestat poslouchat.
Že je Duch bezducha víme už pár let, ale tenhle hudební kostěj, to je bezmála nedůstojné. Směsice ulepené bezpohlavní gotiky a generického retro rocku už se pohybuje za hranou cringe. Tobias může střídat kostýmy, ale tenhle papež je hubený a nahý.
Hezky za čerstva to vidím tak, že mě to baví více než dvojice předchozích alb dohromady. Ten mix mezi tradicí a ozvěnami metalové moderny "pro mladé" generuje vcelku slušné skladby. Plynulý a sevřený poslech navíc značně usnadňuje přičetně zvolená stopáž.
Když se čas zastaví, může to znamenat průser anebo taky velký svátek. Hádejte, který případ je toto? Muzikantská lahůdka, včetně novice Brendana Radigana za mikrofonem a osm podmanivých kousků, které ctí tradiční doom metal. Radost poslouchat a zkoumat!