Když jsem si hned někdy v roce 1992 odnášel z obchodu album „Shades Of God“, zakoupené za peníze jedné z mých prvních výplat, a zahloubaně jsem studoval surrealisticky pokřivenou tvář na bukletu, málem jsem skončil pod koly automobilu. Poděkujte prozřetelnosti, že se tak nestalo a že se s vámi mohu podělit o pocity z tohoto výtvoru anglických gentlemanů, kteří pro mě tenkrát představovali jednu z nejsilnějších akvizic doomové scény. Jen lehké črty osobitých harmonií dnes naznačují tu obrovskou valivou hutnost a temnou dunivost, se kterou si PARADISE LOST vykračovali světem na začátku devadesátých let. Tehdy dupali, vyrvávali nejtemnější pocity z hostitelských těl a zdánlivě jen tak z rozmaru je omlacovali o hubu každému, kdo o to stál. Atmosférou skličující lenosti zacpávali ústa zbabělým depkařům a vývrtkami surových riffů deflorovali sluchové aparáty svých posluchačských obětí. Nick Holmes se se svým hlasem nemazlil a chrčivé drásání hlasivek vystřelovalo z jeho úst v podobě vokálních flusanců a vykašlávaných hustě nervních hlenů. Již tehdy se pod rouškou obhroublé neomalenosti daly vystopovat tendence směřující k melodické rockovosti, drsné balení však zatlačovalo jakoukoli lehkost pod hrubý příkrov těžkotonážní plazivosti a typické postupy Mackintoshovy skladatelské práce vyznívaly především jako rachotící drcení valícího se parního válce.

„while mortals watch the day
our fear will pave the way
hidden until the end“

Nekompromisní rozjezd rozsekaný mašírující dramatičností, zoufalé vyřvávání strachu ze života. Kotouček hypnotické spirály je nasazen na osičku stroboskopu.

„lonely are my tears of pain
and I am punished by their cause“

Plačtivě znervózňující kytarové tóny, recitačně dramatický Holmesův hlas odsekává text, akustická cinknutí, změny temp, pompézní refrén, jakoby ruční brzdou zadržované sólo graduje náladu. Spirála se roztáčí.

„solitude embracing us
suicide our hearts embrace
life and death become the race“

Pomalý marš sevřený v tuhém vězení depresivně rezolutních riffů, náznaky skočných pasáží jsou rychle zazděny svažující se kytarovou linkou. Kroutící se linie a magické blikající světlo nutí přivřít oči.

„lost in your insanity
it seems to be real“

Valivé dusání armády padlých andělů, razantní bědování nad nepochopitelností života, akustická pohádka o hluboké beznaději. Hypnotický spánek probouzí skrytá traumata.

„sadness lives after we die
the pain of life increased outright“

Ubíjejícně tepající rytmus podpírá oblouky surových melodií, tóny se v beznaději vzpínají k touze utopené kdesi v pekelné temnotě. Iluzorní ďáblovo kopyto rozbíjí lebeční klenbu vědomí.

„feeling the pressure high
holding on to the fire“

Z jemného přediva tónů vyrůstá tetelící se depkárna, trvalým tlakem zvýrazňovaná pochmurnost rozdmýchává oheň duševní kremace. Blikající světlo šedne a tetelící se obrazce ztratily zřetelnost.

„taking the weight of the night upon my back
you cannot believe the pain that I´ve seen“

Smyčky depresivních riffů utahují oprátku introvertní melodie, tempo těžkne nedostatkem vzduchu, dusící nálada, hledání klidu. Tvé ruce jsou iluzí mého podvědomí.

„out of my way pass through my dismay“

Trnitými keři zlých snů zarostlá propast, kolotoč malátné hudební turistiky, pomalý rytmus důrazně vyklepávaný okovanou špičkou starcovy hole.

Tíha se zhmotňuje na mých ramenou, vír emocí, „As I Die“, tahle hypnóza neskončí šťastně, několik tónů a bezvládné tělo touží nalézt truhlu vystlanou tmavým sametem. „As I Die“, spouštějte mě opatrně, ať neprobudíte mé malátné tělo, „As I Die“, zavírám oči, odcházím.

V podstatě až překvapivě brzy se PARADISE LOST pustili do hledání cesty ven z doomových tradic a uvážíme-li jejich tvorbu v kontextu doby, nikdy vlastně nepatřili mezi konzervativně doomové celky. „Shades Of God“ je možná jejich doomem nejzatíženější počin a jakýsi předěl mezi nadčasovým albem „Gothic“ a styl posouvajícím „Icon“. PARADISE LOST zde byli ještě z velké části svázáni tradičním doomovým zvukem, který je poplatný začátku devadesátých let, také se drželi v tomto stylu typických aranží střídajících hrubé pasáže s jemnějšími náladami. Avšak jasně dominující, pro skupinu charakteristické riffy a melodické postupy již předznamenávaly věci příští, z mnohých pasáží byl zcela zřejmý budoucí směr a závěrečná „As I Die“ se dá považovat za jakousi testovací vlaštovku, která nejen že obstála, ale pro mnohé se stala vrcholem alba. Skupina tak mohla bez obav z budoucnosti rozvíjet svoji výraznou hudební formulku do mnohem hitovější a přímočařejší formy, která přefiltrována promyšleností „Icon“ vybuchla s plným důrazem na „Draconian Times“, aby vygradovala v rockově písničkovém „One Second“. Přestože sestavou v podstatě totožní, jsou dnešní PARADISE LOST jiní než v době vydání „Shades Of God“, stopy minulosti však nikdo nesmaže a potemnělé nálady je možno i dnes zachycovat do dlaní, jako do ruda zbarvené listí shazované z usínajících stromů podzimním větrem.