Tak je tu máme zase zpátky, naše drahé švédské DARK TRANQUILLITY. V tradičním naložení, evidentně a bez jakéhokoliv odporu doznávající vlastní melody death metalovou identifikaci. Tak tradiční, a tak evidentní DARK TRANQUILLITY, že už by to snad ani tradičnější či evidentnější nemohlo být. Zdvojené kytarové ohňostroje v těsném závěsu za typickými riffokombinacemi, o překot uhánějící tempo bicích střídající efektní klávesové a elektronické koláže a až na výjimky chroptivý vokál Mikaela Stanneho. Překvapuje to snad někoho? Upřímně řečeno, mě tedy ne. Ve světle posledního albového záseku „Character“ (2005) a tiskových prohlášení, prezentujících novinku „Fiction“ jako návrat k albům „The Gallery“ (1995) či „The Mind´s I“ (1997), totiž nemohlo být jiné cesty za posluchačem, než právě té tradiční a evidentní.

Ale je vůbec někdo, když už jsme u toho, kdo by se proto na švédskou šestici zlobil? Kdo by jí chtěl mít za zlé, že novinka je tak do roztrhání těla předvídatelná, když zároveň s tím přináší poměrně silný hudební zážitek pulsující celou řadou výborných nápadů? Proč? Pravda, jistým (a skoro bych řekl i jedním z mála) nedostatkem alba „Fiction“ je, že díky veškeré té očekávanosti je poněkud složitě nahmatatelným. Jakmile ho ale jednou pořádně stisknete, čímž je samozřejmě míněn zejména dostatečný počet poslechů, už ho zkrátka nepustíte a obávám se, že ani ono vás. Jako kdybyste si v pohybu z ptačí perspektivy prohlíželi kamenný masiv nejvyšších švédských hor a na ten pohled už nikdy nezapomněli. Všude číhá majestátní velikost („Nothing To No One“), stíhaná lechtivou závratí („The Lesser Faith“, „Inside The Particle Storm“) či přímo strachem z pádu do nedohledných hlubin („Terminus (Where Death Is Most Alive)“), kterou jen nárazově nahradí pohled v zásadě prachobyčejný („Blind At Heart“, „Focus Shift“). A vysoko nad tím vším, tam, kam se lidské oko podívá jen zřídkakdy, se na slunci vyhřívá „Misery´s Crown“, srdcervoucí vzkaz příštím generacím vytesaný do studeného kamene. Není možná náhodou, že tahle zřejmě nejsilnější věc alba odkazuje (a to nejen prostřednictvím Stanneho melodického zpěvu) spolu s „The Mundane And The Magic“ na revoluční album „Projector“ (1999), nicméně to bych opravdu nerad nějak blíže rozpitvával.

Protože tím bych nejspíš do pomyslného bludného kruhu snad všeho metalového, který na jednom svém vrcholu skrývá lačnost po vývoji a experimentování, a na tom druhém pak zatvrzelé a ortodoxní staromládenectví, mohl nahnat i DARK TRANQUILLITY. A to bych vážně nechtěl. Kapela, která celý tenhle kruh (rovněž pomyslně) opsala dejme tomu tak jeden a půlkrát a pak ho celý hodila za hlavu, mě totiž na „Fiction“ definitivně přesvědčila, že nemá cenu od ní chtít cokoli jiného, než jen to, co chce právě ona sama. V takovém případě se prakticky skoro vždy dostavuje minimálně chvalitebný výsledek a já tak nevidím nejmenší důvod, proč zkrátka nehodit případné rozpaky za hlavu a říct si ano, tohle album, ať je zelené, modré nebo červené, je prostě dobré.