Asi bychom mohli vést sáhodlouhé půtky a dišputace na téma, kteráže kapela, potažmo album, je z hlediska smrtonosného kovu made in Sweden TO nejpřínosnější, nejlepší, nejvíce stylotvorné. Jedni by hájili plamenné počátky, druzí by horovali pro galerie temného klidu, jiní (Ti hudebně historičtí) mlátili by vztekle o stůl CDčky AT THE GATES. Nemá cenu ani začínat tuhle katovenskou debatu, je nic neříkající a zatraceně subjektivní. Po těch letech máme jednu jedinou zatracenou jistotu: ať už si pustíte kteroukoli ze zmíněných veličin, čeká vás slastný požitek, hodný metalových labužníků…

Nejinak je tomu v případě The Gallery, desky, která spatřila světlo světa v devadesátém pátém pod chorobnými křidélky netopýra Osmose. Mladá naděje švédských extrémů učinila krok, kterému se říká přelomový, a zároveň se definitivně vymezila na göteborgském kolbišti – jako seskupení experimentující, neotřelé, temné a tvrdé, vynalézavé, přesto však prachsakramentsky chytlavé.

Trefná charakteristika celé kolekce se nedá vměstnat do konkrétního žánrového chlívku, nutně vám při takové generalizaci zůstane kus čouhat. Ano, DARK TRANQUILLITY lačně pohltili vše, co dělá severský death severským deathem – melodiku, tvrdost a údernost, která si nic nezadá s brigádami socialistické práce (úderkou Julia Fučíka především hehe). Brutalita riffů ustupuje hravosti a nápaditosti, uniformní čerň kaskádám barev a různorodých nápadů. Charakteristické melodické postupy, jakých DARK TRANQUILLITY na The Gallery používají, dodnes zůstávají součástí žánrové DNA. Lehkoruké vyhrávky ne jedné, ale často obou kytar, absence zahulených laufů a jejich nahrazení neustálými jiskřivými souhrami obou sekerníků (sluší se to v tomto případě vůbec říkat?). Při poslechu vybrnkávačky Mine is the grandeur... mě neodbytně pronásleduje myšlenka, že celá göteborgská škola vychází z renesanční hudby, z těch ustavičného přívalu nových a nových krásných motivů a jejich variací. Ano, každá skladba má to, čemu můžeme říkat nosný riff (nedá mi to nesmočit si hubu v absolutně geniální basové lince depresivní litanie Lethe – není mnoho působivějších!), ale neomílá ho za každou cenu, štěpí se do klidnějšího pasáží, blackem prosycené pasáže klidně a harmonicky přepouštějí místo akustické muzice, gothic rockovým inspiracím, DARK TRANQUILLITY plují hudebním univerzem a jako podivuhodní kouzelníci trhají právě to jablko, které je nejblíže emotivním potřebám kompozice. A umí různorodé chutě zastřešit – ta různožánrová sebranka působí pod jejich rukama dojmem naprosto soudržné a funkční hmoty. Černě kovová vichřice a renesanční vyhrávky, jaké zdobí i satánky DISSECTION. Bouřlivá heavy melodika, jako v případě IN FLAMES, byť zde zkrocená a podřízená „artistnímu“ (promiňte mi to intelektuálštinou zapáchající slůvko) účelu. A v neposlední řadě Mikael Stanne v letech skřehotavě učňovských, přesto však velmi působivých. Kaleidoskop jménem DARK TRANQUILLITY…

The Gallery je skutečnou galerií – galerií severské školy. Okouzlující obrazárna, plná výjevů laděných lehce do melancholie, lehce do brutality, ale totálně – do hudebního absolutna. I po těch sedmi letech a všech hudebních veletočích působí toto album novátorsky, svěže, neoposlouchaně… Pestrobarevná malba, visící kdesi mezi peklem a nebem, mezi metalem a… ?