BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po bezmála osmnáct let trvající známosti přestáváte řešit detaily, již netrávíte celé dny úvahami nad tím, kam se asi zasloužilí architekti (a nebo raději konstruktéři?) gothenburských dějin vydají na své další desce. Je vám více méně jedno, zda se odehraje vytoužený návrat do starých dobrých časů, až někam k nejlepší žánrové nahrávce „The Gallery“, nepřemýšlíte nad dalším pokračovatelem legendárního „Projector“, zvěsti o novém „Damage Done“ vás nechávají chladnými. Za tu dobu jste DARK TRANQUILLITY poznali lépe než své vlastní boty, sami dobře víte, že se vám ta nová deska asi bude líbit, a to zcela bez ohledu na to, jakými stylovými vodami bude tentokráte proplouvat.
Pravda je taková, že po vydání výše zmíněné kolekce „Projector“ jsme se od seveřanů podobně revoluční nahrávky již nedočkali. Neznamená to však, že DARK TRANQUILLITY zůstali stát jako solný sloup na stále stejném místě. Sbírky „post-projectorovské“ éry sice mají hodně společného, nicméně každá z nich si dokázala uchovat svoji vlastní atmosféru, přinést nápady, které na jiných deskách s logem gothenburských pionýrů zcela jistě nenajdeme. „Construct“ v tomto ohledu není výjimkou.
Jestliže minulá, tři roky stará kolekce „We Are The Void“ přinesla dusnější, zatěžkanou atmosféru a ne právě „user-friendly“ kompozice typu „Dream Oblivion“ či „Arkhangelsk“, tak nové album znamená obrat o rovných sto osmdesát stupňů, neb je vzdušné, lehkonohé a přístupné již od prvního letmého poslechu. Dalo by se říci, že „Construct“ se více než kterákoli jiná deska DARK TRANQUILLITY vrací zpět k zasněnému a rozjímavému stylu „Projector“. Ovšem pozor, dokonalého pokračovatele vysoce komplexních položek typu „The Sun Fired Blanks“, „ThereIn“ či „Nether Novas“ v jeho tracklistu nenajdete, duch „Projector“ vystupuje do popředí spíše v decentních akustických partech, klidnějších a instrumentálně nepříliš košatých předělech (slyšte třeba „Weight Of The End“ ). Svým dílem k tomu samozřejmě přispívá i majitel zlata v hrdle, Mikael Stanne, který několikrát vytáhne z rukávu eso v podobě svého expresivního melodického vokálu, atributu, který svého času z „Projector“ pomohl výraznou měrou udělat jen těžko překonatelný žánrový milník.
Jak už jsem naznačil výše, DARK TRANQUILLITY tentokráte vsadili na jednoduchost, přístupnost a nevtíravou chytlavost. „Construct“ díky tomu disponuje hned celou řadou návykových skladeb, z nichž ta nejvíce líbivá slyší na jméno „Uniformity“ (zastává srovnatelnou úlohu jako „Misery´s Crown“ na „Fiction“ nebo „Her Silent Language“ na „We Are The Void“). Ovšem na albu není ani zdaleka osamocená, neb téměř každá skladba letošních DARK TRANQUILLITY disponuje regulérním hitovým potenciálem, ať už je to bohatým klávesovým aranžmá nadýchaná „Endtime Hearts“, komorněji pojatá „What Only You Know“ či melancholičtější „State Of Trust“. Tracklist je poměrně vyrovnaný i co se tempa jednotlivých skladeb týče, není zde žádné typicky baladické kompozice ani vyloženě rychlé skladby (i samotný otvírák „For Broken Words“ rozhodně není dalším kvapíkem typu „Nothing To No One“ nebo „The New Build“).>
I na desátý pokus DARK TRANQUILLITY obstáli se ctí, ba co víc, osobně jejich nový materiál považuji za zatím nejlepší od vydání strhujícího „Damage Done“. Co na tom, že tahle deska není kdovíjak převratná, že občas příliš okatě vyvařuje ingredience z památných časů „Projector“, že se znovu pohybuje pouze v přesně vymezené žánrové ohradě, kterou si kapela sama pro sebe definovala již skoro před patnácti léty. „Construct“ je lehce stravitelná, velmi pestrá a citlivě poskládaná sbírka, která navzdory své konzervativní filosofii působí svěže a i po mnoha a mnoha posleších neztrácí nic ze svého prvotního kouzla. Troufám si tvrdit, že deskou podobných parametrů se může po dvaceti letech od vydání debutového alba pochlubit jen málo vyvolených.
I na desátý pokus DARK TRANQUILLITY obstáli se ctí, ba co víc, osobně jejich nový materiál považuji za zatím nejlepší od vydání strhujícího „Damage Done“. „Construct“ je lehce stravitelná, velmi pestrá a citlivě poskládaná sbírka, která navzdory své konzervativní filosofii působí svěže a i po mnoha a mnoha posleších neztrácí nic ze svého prvotního kouzla.
7,5 / 10
Mikael Stanne
- zpěv
Niklas Sundin
- kytara
Martin Henriksson
- kytara, baskytara
Martin Brändström
- klávesy
Anders Jivarp
- bicí
1. For Broken Words
2. The Science Of Noise
3. Uniformity
4. The Silence In Between
5. Apathetic
6. What Only You Know
7. Endtime Hearts
8. State Of Trust
9. Weight Of The End
10. None Becoming
Endtime Signals (2024)
Moment (2020)
Atoma (2016)
Construct (2013)
We Are The Void (2010)
The Dying Fragments (compilation) (2009)
Where Death Is Most Alive (DVD / live album) (2009)
Misery´s Crown (single) (2009)
Yesterworlds (compilation) (2009)
Manifesto Of Dark Tranquillity (compilation) (2009)
Fiction (2007)
Focus Shift (single) (2007)
Character (2005)
Lost To Apathy (EP) (2004)
Exposures – In Retrospect And Denial (rarity) (2004)
Live Damage (DVD) (2003)
Damage Done (2002)
Haven (2000)
Projector (1999)
Zodijackyl Light (video) (1997)
The Mind´s I (1997)
Enter Suicidal Angels (MCD) (1996)
The Gallery (1995)
Of Chaos And Eternal Night (MCD) (1995)
Skydancer (1993)
Tranquillity (EP casette) (1992)
Trail Of Life Decayed (EP) (1992)
A Moonclad Reflection (EP) (1992)
Trail Of Life Decayed (demo) (1991)
Vydáno: 2013
Vydavatel: Century Media Records
Stopáž: 42:24
Produkce: Jens Bogren, Isak Edh, Johan Örnborg and DARK TRANQUILLITY
Studio: Rogue Music Studios and Nacksving Studios
Písně jako Uniformity, What only you know, Endtime hearts nebo A state of trust můžu poslouchat pořád a neomrzí se mi.Zbytek je pak prostě dobrý nadprůměr, sice neobjevný, ale zábavný. Vyzdvihnul bych např. pěkné vypalovačky Science of noise a Weight of the end. A Mikael Stanne - klobouček. Vynikající vokalista, na tomhle albu podává svůj dosud nejlepší výkon (a to jsem jeho řev na některých předchozích deskách příliš nemusel). Na vrcholné desky kapely (Projector, Haven, Damage Done) to nemá, ale je to lepší než třeba Character nebo We Are the Void. Zhruba tak na úrovni Fiction. Mé hodnocení jednotlivých alb: Skydancer 5/10 The Gallery 7,5/10 Mind's I 8/10 Projector 9/10 Haven 9,5/10 Damage Done 10/10 Character 7/10 Fiction 8/10 We Are the Void 6/10 Construct 8/10 Nevím, po Damage Done už to trochu není ono :( Taková trochu rutina, i když co by za takovou rutinu dali některé jiné kapely. Na deskách už jsou i slabší místa.
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.