O Tobiasu Sammetovi a jeho EDGUY jisté (bezpochyby) zlé jazyky šíří různá tvrzení o tom, že na svých albech už vykradli prakticky všechny a všechno, co jen mohli. S tímto názorem jsem se v posledních týdnech nesetkal zdaleka poprvé, ovšem až dosud jsem mu (i když naprosto samozřejmě chápu, že tvorba této německé omladiny není zdaleka na patentní úřad a inspirace je pro ni naprosto samozřejmou součástí bytí a nebytí) nevěnoval příliš pozornosti. Podobných heavy - speed metalových kapel je totiž mnoho a EDGUY oproti nim vždycky měli navíc zřetelný náboj, obrovskou šťávu a z toho plynoucí celkem podstatný tah na branku (poslední řadovka „Hellfire Club“ se ostatně v tomhle směru povedla opravdu výjimečně). Aktuální album „Rocket Ride“ nicméně tento můj postoj změnilo a to do té míry, do které jsem především ve skladbě „Wasted Time“ objevil naprosto kompletně a bezostyšně ukradený hlavní motiv z notoricky známé písně „Anya“ od DEEP PURPLE z alba „The Battle Rages On…“ (1993). Podobnou zlodějinu bych od EDGUY rozhodně nečekal (a čert vem všechny polemiky o tom, zda zmíněnou skladbu mohli či nemohli někdy slyšet - tohle jsou DEEP PURPLE s Ianem Gillanem, kteří jsou prostě obecně známí), tím spíš, že jejich zřetelná „inspirace“ v jistém směru je vysloveně hard rocková a to samo o sobě už detailní znalost DEEP PURPLE předpokládá.

Zbytek novinky (která se, tak jak se už v poslední době stalo u mnohých stylově příbuzných alb nepsaným pravidlem, víceméně vine odnikud nikam po předem vytýčené trase) sice žádný další do uší bijící okamžik nenabízí, nicméně je na pováženou, že protentokráte EDGUY ve vší své čitelnosti nepředvádějí téměř nic z toho, proč by mohli být považováni za něco víc, než jen jeden kousek ze stáda. Rozložitý otvírák „Sacrifice“ s chytlavým ústředním motivem, slušně odsýpající titulní skladba „Rocket Ride“ s elektrizujícím refrénem plus nějaké další tři nebo čtyři songy („Return To The Tribe“, „The Asylum“,  již dříve v rámci stejnojmenného EP uveřejněná „Superheroes“ či dejme tomu „Catch Of The  Century“), u nichž se ještě dá hovořit o nepředstíraném posluchačově zaujetí, a ve zbytku jen jako když se při sušení přehazuje posekaná tráva tam a zpátky, aby nám nezatuchla. Pěkně přiměřeně z kýčovitosti, klišovitosti, letité opotřebovanosti a vnadné načančanosti, aby to ostatní nebylo poznat. A hlavně přiměřeně, jen přiměřeně. Poctivý metal (a také tak poctivě prezentovaný) přece jenom snese leccos. I mdlý a nevýrazný „Matrix“, působící spíše jako číselná a písmenková soustava ze starého psacího stroje než z horké počítačové přítomnosti, i neskutečně unylý ploužáček „Save Me“, jemuž by ze všeho nejvíc slušela nálepka „radioaktivní nebezpečí“. O směšně neškodných výstřelech ze slepých patron „Out Of Vogue“ a „Fucking With Fire“ už raději ani nemluvě, natož o již dostatečně nastíněné „Wasted Time“ anebo o totální žvýkačkové pitomosti „Trinidad“.

A jako kdyby toho už nebylo právě tak akorát, okolo toho všeho (i toho pozitivnějšího pochopitelně) se nám vznáší tradiční mlžení, chtějíc nám vnuknout cosi nepříliš pravdivého o zjevné rádobypřirozenosti EDGUY. Ale žádné strachy, tentokrát jej rozežene pouhé nenápadné mávnutí rukou. Mávnutí nad hospodářstvím, které nevedeno zásadovým hospodářem nejspíš bude pokračovat od desíti k pěti, mávnutí nad tím, že komu není rady, tomu není pomoci, a mávnutí vlastně všeobecně jen tak, pro podtržení toho, co si má o „Rocket Ride“ člověk myslet. Kdepak je najednou ona světlá budoucnost, která byla kdysi kapele předvídána, a která se ještě nedávno zdála být ne úplně nedosažitelnou (až se tomu sám divím, pomyslím-li na to, jak moc se mi doopravdy a troufám si říct i oprávněně (to si fakt troufáš dost, pozn. DKM) líbilo „Hellfire Club“). Řekl bych, že v nedohlednu. A mávám nad tím rukou ještě jednou.