Dámy a pánové, vítejte v „šou“ zrůdiček a příšer. Co prosím? Vlastně pardon, vítejte v načinčaném zábavním parku krasavců a hezounů, vítejte v barokní nabubřelosti a pompéznosti a vítejte v pomyslné náladě časů Ludvíka XIV., navoněného krále slunce. Zářícího dárce života nestíní ani jediný mráček, kytary blyští jedna radost a kam se jen podíváte, všude samé pozlátko, laciné vedle drahého. To všechno je země EDGUY. Země, kde se nesluší mluvit (natož zpívat) o nějakém špinavém válečném umění, o potocích krve a svištících mečích, o problémech hladovějící spodiny a další morové ráně, ale země, kde se nosí ústa od ucha k uchu otevřená, kde se při vášnivých filozofických disputacích rozebírají první nesmělé lyrické pokusy mladých romantických básníků a kde vždy usedáte jen k přeplněným hodovním stolům.

Není pochyb, že přesně o tomhle všem němečtí metalisti EDGUY vždycky byli, a na „Hellfire Club“ (jak prapodivně to zní na titulku právě jejich alba) si svůj podtext v naznačeném smyslu ještě o malinký kousek více vybarvili. Krajkové límečky pečlivě nažehleny, líbivých melodií (co na tom, že můžou být drobet ošoupané) přehršle a vábivý hlásek Tobiase Sammeta, slaďoučký jako vždy, ne, ne, ne, tady zmýlená prostě nemůže platit. Ostatně, stejně jako kdybychom si při spuštění cédéčka samotného položili otázku, kdože to vlastně hraje. EDGUY, samozřejmě, vyškolení dosavadními pěti studiovými alby, a praktické zkušenosti si osvojivší na stovkách koncertů včetně toho, který byl zvěčněn v drážkách loňského živého CD „Burning Down The Opera“. Logickým vyústěným toho všeho je fakt, že německým sousedům se podařilo výborné album, představující skupinu (včetně jejího centrálního skladatelského mozku, zpěváka Tobiase Sammeta) v navýsost nadstabilní formě. Což především znamená, že to, co pro ni bylo vždy rutinou, zvládá znovu velice přesvědčivě, a navíc i s jakýmsi nádechem nevysloveného oživujícího podkreslení. Standartní šlapavé vypalovačky tudíž povinně zrychlují dech a tep (pozornost bezpochyby upoutá i závěr alba, kde je zopakována úvodní „Mysteria“ s hostujícím Millem Petrozzou z KREATOR, jenž zde velice sugestivně nastiňuje netušený rozměr, který by mohla skupina s vokálem jeho typu dosáhnout) a stejným způsobem upoutá i balada „Forever“, oproštěná od jakéhokoliv patetického bahna a soustředěná jen na podstatu věci - za srdce beroucí melodický motiv a dramatické vygradování. Druhý cajdák „The Spirit Wil Remain“ je naproti ní orchestrální slátaninou z odpadkového koše tvůrců filmové hudby typu „Statečné srdce“ a to mu ještě fandím. Holt i mistr tesař se někdy utne a leckdy pak je ono pozlátko opravdu velmi laciné.

EDGUY rovněž několikrát zamíří i mezi oba zmíněné rytmické extrémy, a v téhle poloze, troufám si tvrdit, jsou chvílemi ještě o něco málo lákavější. Desetiminutový kolos „The Piper Never Dies“ by o tom ostatně mohl vyprávět. Startuje poctivým hardrockovým rozjezdem, dýchnuvším na vás celou slávou sedmdesátých let minulého století a mazaně tak naznačujícím rozměry daného hracího pole, na němž se pak začnou dít věci. Nenápadný, přesto doslova majestátní refrén, mezihra oscilující mezi pověstným klidem před bouří a divokým výbuchem hrubé síly a zrychlené vyvrcholení ve šněrovačce alá IRON MAIDEN - tady Sammetovci skutečně trefili do černého. Ve výčtu dalších úspěchů pak nesmím zapomenout ani na povedený singlový kus „King Of Fools“, odhalující EDGUY v laškování s novátorskými postupy značně za obvyklou lajnou jistoty, a stadiónovou halekačku „Lavatory Love Machine“ v duchu POISON či podobných vypečených spolků, protože i ona je na poměry kapely rovněž poněkud neobvyklá. Ale nic proti tomu, myslím, že do řad „Hellfire Club“ zapadá stejně dobře jako všechny ostatní skladby. Jen ten nemožný  text si mohl Sammet odpustit (v jakémsi rozhovoru jsem četl, že má být o tom, jak „píchá letušku  v letadle na záchodě během letu“ - nejspíš asi kružítkem), ale pak by to asi zase nebyli ti praví EDGUY.

Ach jo. Věru těžké je dnes být heavy - speed metalistou a zavděčit se všem, co si už dopředu brousí zuby na to, aby každého takového strhali i pro tu nejmenší maličkost. EDGUY, na jedné straně podpořeni davem vášnivě zamilovaných fanoušků a na druhé pomyslně podkopáváni nejméně stejně početným zástupem jejich zarputilých odpůrců, o tom možná vědí své. Snad právě proto mohou být na „Hellfire Club“ pyšní a prezentovat jej všude se zvednutou hlavou. Pořád ještě se totiž počítá „know how“ a profesionalita. A toho všeho mají, přestože jsou jací jsou, na rozdávání. Takže vítejte kde chcete a hlavně si to nezapomeňte královsky užít.