BLOOD INCANTATION - Absolute Elsewhere
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Spletité jsou cesty osudu. V roce 2018 vydalo soustružnické sdružení Uda Dirkschneidera své mimořádně povedené šestnácté studiové album „Steelfactory“ a rozjelo jeho koncertní podporu, jež měla trvat nejméně dva následující roky. Na konci stejného roku opustil bez bližších zveřejněných podrobností ACCEPT (ehm, souvislosti nehodlám vysvětlovat, kdo nerozumí, je zde zřejmě na velmi špatné adrese) další z originálních členů Peter Baltes, takže Wolf Hoffmann zůstal v legendě německého metalu dočista posledním Mohykánem.
Za rok nato nám do toho ovšem soudruzi z Číny hodili koronavirové vidle, koncertní turné se začala masově odkládat a posouvat a nebozí umělci museli začít řešit v lepším případě co s volným časem, v tom horším pak jak se vlastně vůbec uživí. Takže místo neutuchajících ovací publika následoval v případě solingenského havrana (zřejmě) původně neplánovaný přesun do nahrávacího studia, kde si U.D.O. zopákli spolupráci s velkým symfonickým orchestrem z živáku „Navy Metal Night“ (2015).
No, a protože odchod Petera Baltese z mateřské kapely nejspíš nebyl tak bezbolestný, jak se naznačovalo, a jeho chuť tvořit se nikam neztratila, slovo dalo slovo, a tři z někdejších pilířů ACCEPT (Stefan Kaufmann je samozřejmě vždy po ruce) jsme najednou měli bez jakéhokoliv uzardění pohromadě pod hlavičkou zpěvákova projektu připravené k jakékoliv špatnosti. C´est la vie!
Když si tedy shrnete, co všechno a v jakém pořadí se muselo stát, aby album „We Are One“, nahrané ve spolupráci s německým vojenským orchestrem Musikkorps der Bundeswehr, mohlo vůbec vyjít v podobě, v jaké se to později v červenci letošního roku stalo, pak je jasné, že za drátky tady prostě musela tahat sama prozřetelnost. A proč že jí to za to vůbec stálo? Zřejmě nejspíš věděla, že když dá dohromady tyhle tři chlápky, vzejde z toho náramné dílo, ať už bude čistě heavymetalové, unplugged a nebo právě ovlivněné spoluprací s parádním orchestrem.
Hoďte se tedy do gala, protože tady platí striktní dress code, přijměte do ruky skleničku šampaňského, co vám na tácu nabídne číšník u vstupu, a připravte se na skutečně výživný kovový raut, připravený ovšem tak trochu jinak než bývá u místního šéfkuchaře léta zvykem. Jistě, „We Are One“ pochopitelně nespojuje dva odlišné hudební světy, které by snad dosud nikoho nenapadlo promísit, ale činí tak s grácií a noblesou, kterou si zrovna představíte, když se řekne německá armádní hudba. Prásk bičíkem přes naleštěnou holínku a marš!
Čtěte také: ROCK HEART 2019 - Ve znamení plážových dek a sedátek
Hodinu a čtvrt trvající album – navzdory své stopáži ani na chvíli nezadávající příležitost nudě – proto přináší nablýskanou porci heavymetalové klasiky servírované na orchestrálním podnosu těch nejlákavějších aranží. Už delší dobu hlásám, že Udo Dirkschneider mě na (svá) stará kolena nepřestává překvapovat kvalitou své originální produkce, a „We Are One“ na to znovu otiskuje palec. Prakticky co skladba, to pořádná hymna (namátkou snad jen ty nejvybranější: úvodní „Pandemonium“, monument „Future Is The Reason Why“, ultimátní „Mother Earth“ a dokonalý acceptovský majstrštyk „Rebel Town“) a třebaže pocit, že napětí klesá, se v průběhu poslechu rozhodně nedostaví, jistí to umělci ještě čtyřmi parádními instrumentálkami, z nichž každá dýchá svým vlastním kouzlem. A samozřejmě, když si pod autorskou záložkou přečtete, že pod tou kterou skladbou je podepsána také dvojice Baltes/Kaufmann, je to jako déjà vu, které jste si přáli zažít už od roku 1996 a alba „Predator“.
Jo, a fakt mi na to konto nevadí ani ten seniorský rap v „Here We Go Again“.
Prásk bičíkem přes naleštěnou holínku a marš aneb Udo Dirkschneider k neutahání.
8 / 10
Udo Dirkschneider
- zpěv
Andrey Smirnov
- kytary
Dee Dammers
- kytary
Tilen Hudrap
- baskytara
Sven Dirkschneider
- bicí
1. Pandemonium
2. We Are One
3. Love And Sin
4. Future Is The Reason Why
5. Children Of The World
6. Blindfold (The Last Defender)
7. Blackout
8. Mother Earth
9. Rebel Town
10. Natural Forces
11. Neon Diamond
12. Beyond Gravity
13. Here We Go Again
14. We Strike Back
15. Beyond Good And Evil
We Are One (2020)
Steelfactory (2018)
Navy Metal Night (Live 2 CD/DVD) (2015)
Decadent (2015)
Steelhammer (2013)
Celebrator (2012)
Rev-Raptor (2011)
Dominator (2009)
Mastercutor Alive (Live 2 CD) (2008)
Mastercutor (2007)
Metallized - 20 Years Of Metal (Best Of) (2007)
Mission No. X (2005)
Thunderball (2004)
Nailed To Metal - The Missing Tracks (2003)
Man And Machine (2002)
Live From Russia (2001)
Best Of (1999)
Holy (1999)
No Limits (1998)
Solid (1997)
Timebomb (1991)
Faceless World (1990)
Mean Machine (1989)
Animal House (1987)
-bez slovního hodnocení-
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.
Tady pozor, tohle je vynikající deska. Finové DEVENIAL VERDICT zní jako mix GORGUTS, ULCERATE a REPLICANT. Nadto ale přidávají přístupnější / lidštější (ne však jednodušší) atmo/melodické vsuvky. Příznivci avantgardněji pojatého death metalu musí slavit.
Tři roky staré EP "Schattenfall" potěšilo, novinka "Phantast" naopak přináší jisté vystřízlivění. Němci tentokrát skladatelsky tápou a doručují pouze atmo-blackmetalový standard. A to je málo. Čtyřicet minut dlouhé přešlapování bez výraznějších momentů.
Tenhle bahnem a plísní obalený kostlivec do první doom/death metalové ligy zatím nepatří. Mladí Španělé respektují žánrové atributy, nicméně zatím tak činí dost jednoduchou formou. Deska pokulhává a ztrácí na flow hlavně v doom metalových pasážích.
Veľa fantastického a rôznorodého death metalu vyšlo tento rok, ale toto poňatie mi je najbližšie. Nerdi citujúci pinkfloydovské, opethovské či cynicovské vplyvy s takouto ľahkosťou nad morbidangelovským kovom smrti, to je niečo prekrásne.
Obavy z odchodu Patricie Andrade a přerod v tuctový doom/goth se ukázaly být liché. Novinka sice neoplývá charismatem a fado feelingem 7 let starého předchůdce,svůj půvab a portugalský šarm bezpochyby má a jako taková rozhodně nabídne solidní nadstandard.
Znovuzrození Australané se po 4 letech připomínají s další deskou, jejíž popis z mé strany příliš originality nepřinese. Zkrátka je to kvalitně provedená deathmetalová fošna. Velmi slušný standard, který revoluci neudělá, ale nemusel by ani zapadnout.