Ať už byly důvody překvapivého odchodu neodmyslitelného protagonisty slovutných německých kovotepců ACCEPT na podzim roku 1987 (tedy v době, kdy už tahle legenda měla pomalu to nejlepší – tedy alespoň pro tentokráte – za sebou), rozhodně za nimi nestála jeho nechuť k heavy metalové muzice jako takové, o klasickém ´acceptovském´ střihu ani nemluvě. Jinak by totiž nemohl téměř vzápětí vzniknout projekt U.D.O. (alias Udo Dirkschneider Organization), v jehož čele stanul právě tenhle malý-velký hrdina s mikrofonem, a načnout kalení ocele zrovinka tam, kde s ním jeho duchovní otec před nedávnem přestal. A totéž (jenže v bledě modrém, jak by nejspíš pravil klasik) se dá říct i o dalším znovuzrození skřetova dítka U.D.O., které se odehrálo po čtyřech celkem úspěšných nahrávkách a šestileté odmlce v drážkách alba „Solid“.

Ale co to vlastně znamená šest let v dimenzi Dirkschneiderovy vize heavy metalu? Nic víc, než šest nepostřehnutelných mrknutí víčkem, a to možná ještě přidávám. Posílen o nového kytaristu Stefana Kaufmanna, který samozřejmě od samých počátků otloukal škopky v rodných ACCEPT (až do okamžiku, než zjistil, že mu to problémy se zády neumožňují – tj. naposledy v roce 1993 na albu „Objection Overruled“), a se kterým se podělili o kompletní autorství všech jedenácti nových skladeb, totiž Udo nemohl vyrazil na zteč s ničím jiným, než s novým pokračováním acceptovské hudební tradice, jíž v minulosti zůstal věrný na každičké desce, pod níž se jen podepsal. Jenže asi jen blázen a bloud by očekával něco jiného a Udo si navíc mohl být stoprocentně jistý, že i když nových fanoušků získá asi jen poskrovnu, těch starých bude určitě víc než dost, a když už nebudou vysloveně potěšeni, celkem dozajista se nudit nebudou. Ovšem nerad bych, aby to vyznělo jako nějaké obviňování z nedostatku odvahy pustit se do něčeho jiného a nějaké vypočítavosti, protože Udo zkrátka asi je z takového těsta, jako třeba bratři Youngovi z AC/DC a těm také neřekne nikdo ani popel, když pořád dokola mydlí ten svůj hard rock, takže potud zase prr. Udo si prostě mohl být jistý, že jste ho znovu mohli buď milovat nebo nenávidět, a to pro něj bylo zřejmě rozhodujícím, stejně tak jako je rozhodujícím okamžikem pro náhled na to které album U.D.O. skutečnost jak byl zrovna jeho duchovní otec vyspaný, jak moc se nechal unést nostalgií a jak hluboko v sobě nalezl čerstvou inspiraci. Jak zřejmo, na „Solid“ měl pozici ulehčenou přítomností letitého a na stejnou notu naladěného souputníka Kaufmanna, a tak nahrávka dopadla v obecném měřítku spíše lépe.

Za použití na první poslech identifikovatelného nazvučení kytar se skupině v některých skladbách podařilo dokonale vyvolat vlastního ducha osmdesátých let, pro nějž je typická řezavá, několika málo riffová kytarová přímost, zakončená dokonale gradující náladou i melodií v refrénu přesně tak, jak to uměli jejich letití předchůdci („Two Faced Woman“ v duchu „Screaming For A Love Bite“, úsvitem nadýchaná „Hate Stinger“ či úvodní tutovka „Independence Day“ s grandiózním sborem alá „Balls To the Wall“). Jinde už to není tak slyšitelné, ale přece jen pořád zůstává prvotní náboj nakažlivosti („Desperate Balls“, „The Punisher“, „Devil´s Dice“ nebo opravdu poctivě speed metalová „Preachers Of The Night“), což je třeba také ocenit, už jen vzhledem k hrací době nahrávky, a logicky se kapela nevyhnula i místům, kde to za mnoho nestojí, pročež si je mohla klidně ušetřit („Bad Luck“, „Braindead Hero“). Naštěstí ale takových není mnoho a v záloze navíc pořád zůstává ukrákaně originální vokál hlavního hrdiny, který, alespoň mě se to tak jeví, dovede vzít za city už sám o sobě (zkuste třeba závěrečnou baladu „The Healer“). V celkovém kontextu je sice nutno objektivně poznamenat, že v sáhodlouhé historii celého toho Solingenského (myšleni tedy nejen U.D.O.) metalového příběhu je místo „Solid“ spíše upozaděné, ale jak jsem už poznamenal, volba je doopravdy jednoduchá, stačí říct buď – anebo, a všechno ostatní jde v ten okamžik stranou. A pakliže jste, tak jako já, zvolili ano, nemůžete si než jen dál a dál, tu více a tu méně, ale přece jen pořád královsky užívat.