Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
U.D.O. studiově po patnácté. Když to jen tak odhadem spočítám (při přibližném průměru deseti skladeb na album), znamená to dobrých stopadesát skladeb z pravého těžkého kovu, které projekt někdejšího zpěváka ACCEPT napsal a zvěčnil za osmadvacet let existence. A stopadesát skladeb, to už je nějaké číslo, pročež není žádný div, že se v něm Udo Dirkschneider a spol. občas poněkud ztratili.
„Decadent“ ale žádným „ztracením se“ naštěstí netrpí a po výborném předchozím zápisu „Steelhammer“ znamená znovu jistotu pro všechny ty, kterým v žilách koluje solingenská ocel. Kupodivu, neboť kapele se v posledním desetiletí moc nedařilo vydávat dvě podobně vyrovnaná alba za sebou, a samozřejmě se aktuálně zavírala do nahrávacího studia teprve podruhé bez Stefana Kaufmanna. Ale nová košťata Smirnov a Heikkinen zkrátka ještě stále dobře metou, což se ve spojení se skladatelským apetytem hlavního šéfa zpětně ukazuje jako sázka na správnou minci.
Jistě, albu by znovu slušela kratší stopáž, ale to je věc, na které jeho hodnocení rozhodně nestojí. Tím jsou především jednotlivé skladby samotné, jež se, s přihlédnutím k tradiční poznámce o stále stejné kovové písničce, dají vesměs hodnotit jako povedené a přiměřeně zvučné, a to až někam k „Under My Skin“, odkud už přece jenom sleduji jisté „rozptýlení“ skladatelské pozornosti. Jinak úvod v podobě „Speeder“ a titulní „Decadent“ snese skutečně těch nejpřísnějších měřítek a i další kousky v pořadí mohou nabídnout slušnou porci přísného riffového heavy metalu s výraznými refrény („House Of Fake“, „Mystery“, „Pain“, „Meaning Of Life“ nebo „Breathless“) či příslušného baladického napětí („Secrets In Paradise“). Nic, co bychom už neslyšeli, samozřejmě, ale na druhou stranu také nic, co bychom slyšeli každý den. Berte nebo nechte být, jak praví klasik, k čemuž mi dovolte dodat, že já bych si, s dovolením, tentokráte vzal.
We Are One (2020) Steelfactory (2018) Navy Metal Night (Live 2 CD/DVD) (2015) Decadent (2015) Steelhammer (2013) Celebrator (2012) Rev-Raptor (2011) Dominator (2009) Mastercutor Alive (Live 2 CD) (2008) Mastercutor (2007) Metallized - 20 Years Of Metal (Best Of) (2007) Mission No. X (2005) Thunderball (2004) Nailed To Metal - The Missing Tracks (2003) Man And Machine (2002) Live From Russia (2001) Best Of (1999) Holy (1999) No Limits (1998) Solid (1997) Timebomb (1991) Faceless World (1990) Mean Machine (1989) Animal House (1987)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2015 Vydavatel: AFM Records Stopáž: 59:21
Seznam skladeb:
1. Speeder
2. Decadent
3. House Of Fake
4. Mystery
5. Pain
6. Secrets In Paradise
7. Meaning Of Life
8. Breathless
9. Under Your Skin
10. Untouchable
11. Rebels Of The Night
12. Words In Flame
V podstatě nemám nejoblíbenější desku U.D.O....až na pár vyjímek je to pořád supr metla a Decadent je plnokrevník, který letos ve svém ranku běží o první místo....
Od SODOM už zřejmě nelze čekat žádné zásadní vzepětí a tak pro jejich sedmnáctou řadovku platí to, co se v podobných případech často skloňuje: skalní budou spokojeni (byť jistě ne nadšeni), ostatní vezmou na vědomí a možná si zapamatují 1 - 2 skladby.
Opravdu příšerný obal je kompenzován hudebním obsahem, který smrdí pivem a velkou dávkou nadhledu. Jinak je to přímočarý zábavný hardcore/stoner metal (prý southerncore) surového provedení. Tady se na metalcore pičičundy nehraje, tady je to fackovaná.
Finové prezentují precizní gothic/doom koncept a soustřeďují se na vytvářejí emotivních nálad, které občas evokují melodiku klidnějšího období PARADISE LOST či plynulost ALCEST. Ale umí být i slušně drsní. Budu muset zkontrolovat předchozí tvorbu.
INHUMAN CONDITION jsou tvořeni dvěma odpadlíky z jedné z mnoha sestav legendárních MASSACRE a slovutným baskytaristou Terrym Butlerem, hrají spíše solidní thrash/death metal a to je celkem všechno podstatné, co se o jejich novém albu "Mind Trap" dá říct.
Minule sme s conquistadormi dobývali ríšu Aztékov, novinka nás berie do čias inkvizície, moru a bojov s Maurmi v stredovekom Španielsku. Špičkový technický „flamenco death“ nemá zvukovo obdobu a pre mňa osobne to bude zápis do tohtoročnej metalovej TOP10.
Hodně silný a vlastně i silový progresivní metal, který na mě udělal slušný první dojem. Perfektní skloubení melodiky s výrazným soundem vytváří dojem plnosti a odbočky do jemnějších rockových poloh zase dostatek pestrosti.
Charlie Griffiths (kytarista HAKEN) se zdá být zamilován do starých MEGADETH. Druhé album jeho projektu totiž místy nabízí přesně ten model thrashingu, který jsme u skupiny Davea Mustaina obdivovali v devadesátých letech. A baví mě to hodně.